Ticho sice léčí, ale může také zabíjet...

Denně jsme konfrontovány s různými polopravdami a mystifikacemi. Člověk lehce ztratí přehled co je fakt a co je pouze fikce. Naši předkové hlásali polopravdu: "Všude dobře, doma nejlíp!" Když jsem v roce 1968 emigroval do Rakouska, podrobil jsem výrok aktuální kritice a vyšlo mi: "Všude blbě, doma nejhůř!" Dnešní formu onoho sloganu bych vyjádřil asi takto: "Doma blbě, jinde ještě hůř!" Časy se prostě mění... Existují i jiné polopravdy, které se na první pohled zdají být reálnými fakty. Ve Švýcarsku jsem kdysi často četl heslo: " Ruhe heilt!" (Ticho léčí!). Jak je ale možné, že např. v Kanadě "ticho" již zabilo desítky nešťastníků? 

Algonquinský prales v kanadském Ontariu. Ticho a "mrtvé zrcadlo" jezera, jenž vidíte, resp. "slyšíte" na obrázku, odráží atmosféru "volání divočiny". Toto ticho může člověka časem zbavit smyslů a zabít...

Během druhé světové války mučili Japonci zajaté Brity a Američany prazváštním způsobem. Ve vězeňské kopce vyholili vyhlédnuté oběti lebku, přivázali jí ke kůlu a celé hodiny nechali kapat na hlavu ubožáka vodu. Vše se muselo odehrávat v extrémním tichu, kde nesmělo být slyšet ani kapání vody. Odsouzenec během jednoho dne zešílel a zemřel.

V době existence SSSR, komunistická totalita odvážela své odpůrce nejen do vězeňských cel, ale též i do psychiatrických "léčeben". Procedůra vypírání mozků byla jednoduchá a nesmírně účinná. Po několikahodinovém vyčerpávajícím výslechu byl opozičník uzavřen v úzkém pokojíku s vysokým stropem, kam se vešla pouze jedna postel. Místnost byla vymalována sněhobílou barvou a nahoře byla zavěšena silná lampa neustále ostře svítíc ve dne v noci. Na pokoji nesměl být ani jeden obrázek nebo jiný předmět, kde by se mohl "třídní nepřítel" odreagovat. V místnosti a okolí muselo panovat hrobové ticho. "Pacient" po týdnu celkem zákonitě takřka sešílel a byl ochoten podepsat cokoli, jen aby se procedůra "vražedného ticha" už neopakovala.

Když jsem ještě 1974 studoval v Kanadě (University of Toronto, College of Art, Kitchener) jezdili jsme s přáteli na tzv. "Long Weekend" v Ontariu do Algonquinského pralesa. Na okraji se nechalo stát auto a dál se pokračovalo kánojí. Místní kanadská policie dbala o to, aby trempové (nebo chcete-li "čundráci") byli ve skupinách minimálně po třech. Jednotlivci do pralesa nesměli. Nešlo pouze o to, že jste tam na rozloze stovek kilometrů čtverečních nepotkali človíčka. Dokonce jste se nesetkali ani s živým tvorem. Ptáček nepípnul a nehybné hladiny jezer připomínaly mrtvá zrcadla. Bylo tam tak extrémní ticho, že doslova "řvalo" do uší. Jednotlivec by tam  tichem zešílel. Ono "volání divočiny" o kterém píše ve svých románech Jack London, je právě toto smrtonosné extrémní ticho kanadského pralesa... Mnozí jednotlivci, kteří tam zabloudili, po čase tímto extrémním tichem sešíleli a nezřídka dokonce spáchali sebevraždu.

Proto pozor na otřepané polopravdy a fráze - a to nejen v případě "ticho léčí"!