Komunistická totalita měla své hrdiny a literáty na kterých si bezpodmínečně zakládala. Často se jednalo o mystifikaci osob, které se později - a to ne zřídka, dokonce stávaly obětmi politického pronásledování...
Sovětský básník a spisovatel Vladimír Majakovský byl v době totality obávanou maturitní otázkou. Pakliže se zavadilo o jeho jméno a dílo celé řady maturantů začali propadávat
Bylo to zapřičiněno tím, že nikdo nevěděl jak si má působení tohoto fanatického stalinisty a nadprůměrně agresivního agitátora vysvětlovat. Daná skutečnost vyvolávala v řadách středoškoláků paniku. Stalinismus byl po roce 1962 sice oficiálně odsouzen (XXII. sjezd KSSS), ale Majakovský nikoliv.
Vzpomínám si na svá středoškolská studijní léta v Praze-Libni v ulici na Korábě.
Naší učitelkou literatury a ruštiny byla jistá Marie Šašková. Přednášela Majakovského agitační básně s takovým procítěním zápalem, jakoby s ním právě souložila. Ve skutečnosti se vzrušovala jeho básnickými výtvory:„Vpřed soudruzi! Vpřed proletariáte“ Vpřed! Vpřed! Vpřed!“, vzdychala vášnivě Šašková. Byla u toho celá zpocená, rudá v obličeji a protáčeli se jí panenky...
Seděli jsme disciplinovaně v lavicích (což jsme dělali málokdy) a se zájmem jsme sledovali onu poeticko-pornografickou extázi ruštinářky v očekávání, že učitelka každou chvíli musí omdlít, nebo se na stalinském básníkovi udělat...
„Už teče!“, vyhrkl radostně můj spolužák Tomáš Girgal, ukazujíc na jakýsi pramínek stékající po stehně rozvášněné ruštinářky. „Už vytekla!“, opakoval opět radostně můj soused a začal tleskat...
Konali se tzv. „předmaturitní písemky“ a já jsem od Šaškové obdržel téma „Smutný konec Majakovského“. Byl to námět záludný.
Původní oficiální verze zněla: Básník spáchal sebevraždu. Střelil se ranou z pistole do srdce. To ovšem sebevrazi, za normálních okolností, nedělají. Když se střílejí, tak do hlavy.
Z tohoto důvodu prosakovaly informace, že se zřejmě jednalo o vraždu a to asi na přímý pokyn Stalina. Z této protikladné mystiky, jsem se pokusil vymanit následujícím sdělením:
„Jaká byla poslední slova velkého básníka Vladimíra Majakovského, těsně před jeho tajuplnousebevraždou? Patrně zvolal: „Soudruzi, nestřílejte! Nestřílejte! Nestřílejte! Vždyť jsem to já, váš básník proletariátu!“ Ovšemnebylo mu to nic platnéa tak Majakovský spáchal politováníhodnou sebevraždu.“
Soudružka učitelka Šašková reagovala na moji hypotézu o „sebevraždě Majakovského“ poněkud poetickým způsobem: „Dej si na mne pozor! Dej si na mne moc velký pozor!Ty blbče jeden!“ Potom mi dala pětku a poslala mě zpátky do lavice...
