Každý žák, který je chytřejší než jeho učitel, musí se připravit na to, že bude propadávat. Zažil jsem to ve svém životě nesčíslněkrát.. Pedagogové totiž nedělají žádný rozdíl mezi géniem a idiotem, myslíc, že je to jedno a totéž.
Následek je ten, že v pomocných školách sedí vedle debilů také géniové a nikdo na to nepříjde, protože to nikoho nezajímá.
Dokonalou existenční sebevraždou je opravovat svého vlastního učitele.
Na základní škole jsme na to byli dva - já a můj kamarád Petr Kašparovský.
Moje babička byla sudetská Němka a mluvil jsem s ní takřka pouze německy. Naše učitelka němčiny tuto řeč ovládala systémem „já sedět, ty stát“ a tak jsem jí souststavně opravoval.
Matka Petra byla Ruska a tak činil Kašparovský totéž s ruštinou, ubezpečujíc své spolužáky, že třídní učitelka Marie Ječná by se v Rusku vůbec nedorozuměla.
Následek?
Stávali jsme oba v koutě učebny a museli jsme se dívat do zdi. Byli jsme upozorněni na to, pakliže nepřestsneme soustavně opravovat své učitele, půjdeme do pomocné školy. Domu jsme samozřejmě nosili samé pětky alias „koule“.
Jednou si Kašparovského matka (dcera kozáckého atamana), přečetla synovu domácí práci z ruštiny, rozčílila se a napsala třídní učitelce: „Pětku si můj syn Petr v žádném případě nezasloužil!“
Ječná odpověděla obratem:“Ano! Nezasloužil, ale my horší známku v Československu už nemáme.“
