Žádné šťastné manželství neexistuje. Existují manželství, kde se to ještě jakž, takž vydržet dá a potom jsou manželství, kde se to prostě již vydržet nedalo. Následný akt se v takovém případě nazývá rozvod.
Pro oba partnery jde o jakýsi druh umění, udržet manželství v oné prvně citované fázi...Není to lehké!
Můj prastrýc, František Bervida z Říčan, spadl v době svého bujarého mládí z koně.
Za normálních okolností jezdec vstane a začne se znovu škrábat do sedla. Prastrýc však zůstal ležet na louce v bezvědomí.
Kůň, asi ve snaze nějak jej opět přimět k životu, ho kopl do hlavy.
Nejenže mu silně porušil lebeční kost na čele, ale prastrýci nějak přeskočilo. Rychle vstal, odvedl koně do stáje – a šel se oženit!
Nesmírně zatoužil po tom, být naprosto a bez přestávky pod pantoflem.
Dařilo se mu to báječně. Manželku Růženu (rozenou Volemanovou) poslouchal jako hodiny a na slovo. Zametala s ním, kde se dalo. Ožírala ho rohlíkem a doslova ho vodila na vařené nudli. Nebylo snad nic, co by mu nenabulíkovala. Prastrýc se stal – tak jako mnoho tzv. „hodných manželů“ nefalšovanou cvičenou opicí.
Jednoho dne se rozhodl vykoupat se ve vaně se studenou vodou. Ostatně bylo to jeho jediné rozhodnutí v manželství, které učinil samostatně.
Růžena ho za to, samozřejmě, rázně sjezdila: „Františku, okamžitě vylez z té vany, nastydneš se a zemřeš!“
Můj prastrýc, zvyklý na slovo manželku poslechnout, okamžitě vylezl z vany, nastydl se a zemřel... Jeho poslední slova byla: „Růženko umírám. Můžu?“
