Klausovy komplexy méněcennosti vůči Havlovi…

   Pomluva a závist jsou zbraně křivých charakterů. Kdo se propůjčí pomluvě a závisti je slaboch a zbabělec bez ohledu na vzdělání i společenské postavení, které zastává. Tragédie může nastat, když se takovýto selhávač dostane do čela státu. Následek? Morální rozklad národa...

Václav Klaus coby objevitel. Upozorňuje národ na název předmětu u kterého se nechal vyfotografovat. Kdyby nám prezident Klaus nesdělil jak se onen objekt jmenuje, nikdo z nás by na to nepřišel...

     V zemích Českých koluje nejnovější anekdota: Václav Klaus přijde k psychiatrovi a povídá – „Pane doktore já vůči Havlovi trpím komplexy méněcennosti.“ Lékař se na něho podívá, řka – „Pane prezidente, to nejsou komplexy. Vy jste vůči němu skutečně méněcenný!“ Václava Havla lidé ve světě uznávají a obdivují. Tedy s výjimkou Václava Klause a jemu podobných. Charakterová průměrnost křiváka není schopna ocenit lidské vlastnosti jako genialita, hrdinství, dobrota, moudrost atd. On s takovými hodnotami nemůže pracovat, protože je nechápe. V extrémním případě je považuje za „lidskou pitomost“. Sobectví a závist u něho převládají, zaslepují a tím mu znemožňují vidět svět ve světle spravedlnosti a dobra.

  Klausova amnestie, o které se s nikým neporadil, vykazuje extrémní případ zvrhlosti a arogance. U českého národa tím propadl až na dno pekelné morálky. Někteří lidé poukazují rovněž na amnestii Václava Havla a hovoří o „zásadní chybě“. Dopouštějí se nepochopení a omylu. Havel vyhlásil amnestii při nástupu do úřadu prezidenta (čistý štít). Naproti tomu Klaus při odchodu z úřadu, aby mohl utéci před zodpovědností (zbabělá pomsta na vlastním národě). Prostě za temné noci vypustil ze zoologické zahrady dravou zvěř a coby uličník, uprchl, aby se nemusel zodpovídat.

   Podívejme se nyní na amnestii Václava Havla. Nastupoval do úřadu po pádu komunismu. Vězně, které amnestoval, byli odsouzeni v době totality. Bylo těžké rozeznávat mezi nimi zdali jsou oběti komunismu nebo skuteční kriminálníci, neboť komunistický režim považoval za „kriminálníka“ každého, kdo se proti němu stavěl a nebo ho dokonce pouze ignoroval, jako tomu bylo například v případě mého otce (1948 – 1958 celkem 11x ve vyšetřovací vazbě). Havel chtěl dát všem vězňům šanci na nový život ve svobodné společnosti a teprve v této společnosti se mělo oddělit „zrno od plev“. Havla nevedla pomsta (Klaus), nýbrž snaha o spravedlnost.

  Morální background amnestie Václava Klause zrcadlí však úplně zcela něco jiného. Vypustil z věznic zločince odsouzené právním státem za delikty, jenž se opravdu dopustili a tím porušili trestní zákony parlamentní demokracie. Postavit se amnestií proti tomu, coby prezident republiky, znamená zneuctění často nekonečného úsilí a úmorné práce dostat tyto delikventy konečně za mříže, neboť tito, různými právními kličkami, unikali dlouhodobě zatčení. Ano, Klausova amnestie znehodnotila (vulgárně bych řekl „poplivala“) odpovědnou a úmornou práci policistů, bezpečnostních orgánů i soudů demokratického státu. Na to existuje pouze jeden jediný výraz: FUJ ! 

  Poté, co bylo přejmenováno ruzyňské letiště na „Letiště Václava Havla“ znamenalo to pro Klause málem srdeční infarkt a nervové zhroucení. Něco takového je pro maloměšťáka, reprezentující lidskou průměrnost (on sám si říká neprávem „pravičák“) prostě naprosto nestravitelné. Závistivec začal netrpělivě čekat na svou příležitost. Ta ovšem ne a ne přijít. Tak začal sám i když značně primitivní metodou. Obvinil svého předchůdce, že na Hradě vyrval ze stěny knihovnu a utekl s ní pryč. Tím chtěl patrně odlákat pozornost od svých krádeží plnicích per a propisovacích tužek. K tomu Dagmar Havlová: „Můj muž z Hradu nikdy nic neukradl. On nekradl vzácná pera!“ Dále se připojuje architekt Bořek Šípek: „Byla to moje knihovna a jednalo se o můj osobní dar prezidentovi Havlovi.“

 Když to nevyšlo tady, začal záviděl a pomlouvač z jiné strany. Nějak si zafixoval, že je „pravičák“ a nehodlá se toho pustit: „Měl bych ale snad také alespoň zmínit jeho kosmopolitismus proti mé důvěře ve stát, ve kterém žijeme. Byl to také výbojný zahraničněpolitický intervencionismus (a humanitární bombardování), místo respektu ke kterékoli zemi světa," Jsem sice docent politických věd a mám dva doktorské tituly, ale spiritu tohoto vyjádření nerozumím. Jaký „zločin“ zde uvaluje ignorant, záviděl a kleptoman na svého předchůdce?

   Zdá se, že se Miroslav Kalousek trefil do černého: „Hovořit tímto způsobem o mrtvém velikánovi, který se nemůže ozvat, může opravdu jenom malý člověk. Tímto vyjádřením pan prezident Klaus nevydal svědectví o Václavu Havlovi, ale sám o sobě.“

    A dovolte mi, abych nakonec citoval klasika (Honoré de Balzac): „Závist, to je odporná jímka našich zklamaných nadějí, nevyzrálých schopností, nedosažených úspěchů a podrážděných tužeb.“