Jak mi soustavně zavírali tatínka

Pomluva a pitomost se šíří rychlostí kosmické lodi. Nejvíce o mně hovoří a píší lidé, kteří mě vůbec neznají. Vzniká nepopsatelný zmatek a to je dobře. Zmatek je totiž rodným bratrem demokracie. Soustavně jí doprovází na její cestě životem. Pouze totalitní diktatury vyžadují samoúčelný pořádek a hřbitovní klid. Je mi milejší demokratická lež než totalitní polopravda. To první lze napravit. To druhé se nezřídka stávalo smrtonosným zákonem.

   Prý o svém otci nepíši nic. Příjmení mám po matce.  Probleskuje šeptanda, že jsem asi nemanželského původu. Musím se ovšem rovněž přiznat: V masmédiích České republiky jsem toho o svém otci mnoho nepublikoval. Tedy na rozdíl od Německa a Rakouska. Vznik šeptandy je tím pádem logický. Pokusím se to napravit. Zde je část příspěvku z mého pera, který byl vysílán západoberlínským vysílačem SFB (Sender Freies Berlin) na jaře 1985.

    Můj otec se nacházel v letech 1948 - 1958 celkem 11x ve vyšetřovací vazbě. Nejkratší pobyt v tomto bohulibém zařízení činil 4 dni a ten nejdelší v letech 1957 - 1958 skoro 3 měsíce. Na rozdíl od presidenta Václava Havla bohudík neseděl celé roky, ale stačilo mu to. Nikdy jsem ho neslyšel si stěžovat, že by byl "málo obsloužen".

   Můj otec byl permanentně zavírán za politiku, ačkoliv se o žádnou nestaral a v dané oblasti se vůbec neangažoval. To vzbuzovalo podezření! I ostentativní nezájem o politiku komunistického státu mohl znamenat trestný čin: "Nemaje jiných možností, bojuje alespoň těmito prostředky!"

   Můj otec však proti společenskému zřízení vědomě nebojoval. Docházelo k tomu nechtěně, nedopatřením a shodou nepříznivých náhod.  Na otázku kladenou státnímu zástupci, proč je opět "sázen za katr" dostával stejnou stereotipní odpověď: "Výtržnost a veřejné pobuřování". Některé z těchto deliktů "výtržnosti a veřejného pobuřování" se odehrály takto:

    Jako bývalý vězeň koncentračního tábora Hradišťko-Krhanice se stal můj otec členem Svazu protifašistických bojovníků. Během jedné schůze Svazu na Praze 1 v sále na Staroměstském náměstí, přehrával předseda oné prganizace přítomnému shromáždění sovětské partizánské písně pomocí již značně vysloužilého gramofonu. Jednalo se o celou řadu desek k tomuto účelu dodaných přímo z Moskvy. Předsedova činnost trvala již skoro hodinu a nuda bývalých odbojářů (lépe řečeno: údajných odbojářů) dostoupila vrcholu. Ani hromadné demonstrativní zívání nemělo na předsedu ten kýžený účinek.

   Poté, co konečně ono utrpení skončilo, položil ideologicky pilný organizátor akce pod názvem "Písně naších přátel" otázku, zda-li má někdo nějaký konkrétní dotaz. Neopatrným způsobem se přihlásil můj otec: "Vyslechli jsme si trpělivě písně našich přátel. Mohl by jsi bratře předsedo pustit též nějaké písně našich nepřátel, aby jsme se trochu pobavili." Odměnou za dotaz bylo 15 dní vyšetřovací vazby kvůli "pokusu o spiknutí".

   K odsouzení přesto nedošlo. Obžalovaný se bránil tím, že výrokem "trochu se pobavit" měl na mysli zahájit diskusi o dekadenci západního stylu hudby, neboť on shledává takové druhy hudby jako je swing, dixiland, jazz a rock and roll za ohrožení socialistické morálky. Na upozornění vyšetřujícího soudce, že dotaz se netýkal obsahu pořadu. Delikvent odpověděl: "To je právě moje neštěstí. Kdyby se to týkalo obsahu pořadu, tak jsem tady teď neseděl." 

   Po 15 dnech vyšetřovacího žaláře byl otec - k jeho velkému překvapení - propuštěn na svobodu.

   Myslím, že to bylo někdy kolem vánoc 1956. Před hodinářským obchodem "Prim" v Praze, Na Příkopě potkal můj otec našeho souseda Josefa Štorkána.  Stál tam v dlouhé frontě a trpělivě čekal až na něho příjde řada. Na dotaz mého otce na co se tam stojí fronta, Štorkám odpověděl: "Na sovětské hodinky." Otec se postavil do fronty, řka: "Tak to si rovněž počkám. To tam budou i ty moje!"

   Nevypadalo to na to, že by soused Štorkán považoval poznámku za vtip. Hned druhý den otce udal. Výsledek? Týden vyšetřovací vazby za "podezření z přípravy k povstání."  Obžalovaný se před vyšetřujícím soudcem bránil : "Poznámkou, to tam budou i ty moje, jsem nemyslel náramkové hodinky, které se mi během osvobozování naší vlasti rudou armádou, ztratily. Myslel jsem to tak, že na skladě v obchodě je tolik hodinek, že až na mně bude řada, tak si také budu moci jedny koupit."  

   Soudce udělil obžalovanému dobrou radu: "Dávejte si pozor! Dávejte si moc dobrý pozor! Ještě jednou něco takového a budet sedět až zčernáte!" Potom se obrátil na soudního zřízence: "Vyveďte tady soudruha ven ze soudní budovy a vyhoďte ho na ulici!"

   S tím sezením "až do zčernání" se to podařilo více či méně až v roce 1957. 

   Tehdá se otec seznámil s jakýmsi černochem z bývalé britské kolonie, kterému prodal několik svých obrazů. Tehdá byl již známým výtvarníkem a restaurátorem historických maleb. Černoch si přál být u něho v ateliéru hostujícím žákem. Obdivoval jeho umělecké výkony. Jediné, co ho šokovalo, byla výše finančních odměn, které můj otec dostával od československého státu. Černoch tvrdil, že i na africké poměry se jedná o nuzný plat. Onen občan Britského Commonwealthu se pokoušel otce přimět k tomu, aby si ve vztahu na svoji nízkou finanční odměnu stěžoval přímo u presidenta republiky.  V britském Commonwelthu je to prý běžné, než se dohadovat s nějakým blbým koloniálním úředníkem, obrátit se rovnou na královnu.

   Výsledek dialogu obou umělců byl, že příštího dne ráno postávali na nádvoří pražského hradu před sídlem prezidenta republiky v Praze na Hradčanech s transparentem. Bylo na něm napsáno: AŤ ŽIJE SOUDRUH PREZIDENT ANTONÍN ZÁPOTOCKÝ - ZA 800 KORUN MĚSÍČNĚ, JAKO JÁ!

   Kolemjdoucí chodci a turisté na to reagovali s radostným souhlasem a proto se shromážděný dav  brzy rozšířil o pět přivolaných příslušníků veřejné bezpečnosti. Nevím jak podobné záležitosti řeší britská královna, ale v Praze 50. let se pokračovalo následujícím způsobem:

   Po několikahodinovém ponižujícím výslechu v budově Státní bezpečnosti (SNB) v Bartolomějské ulici, byl Afričan s okamžitou platností vypovězen ze země, na rozdíl od mého otce, který rovnými nohami a nejkratší cestou odputoval za mříže.  Obžaloba prokurátora městského soudu zněla: "Urážka vedoucího činitele lidovědemokratického státu a veřejné výtržnictví." Potom si prokurátor všiml, že vypovězený černoch byl občanem britské kolonie a nehledě na původní obvinění, připsal do protokolu ještě jednu roztomilou větu: "Oprávněné podezření ze spolupráce s britskou výzvědnou službou!" Velitel Obvodního oddělení veřejné bezpečnosti pro Prahu 1, major Pavel Míka sdělil mé matce, že delikvent musí počítat s trestem odnětím svobody mezi 4 až 8 roky.

   Ovšem vše dopadlo jinak.

   Dne 13.11. 1957 zemřel Antonín Zápotocký a v lednu 1958 byl zvolen prezidentem republiky dosavadní první tajemník KSČ, Antonín Novotný. Nastala amnestie a po třech měsících nucené vazby opustil můj otec vězeňskou celu pankrácké věznice. Rozloučil se tam se svým spoluvězněm a odebral se domů. Ten spoluvězeň se jmenoval JUDr. Gustáv Husák a seděl ve zmíněné vězeňské kobce až do roku 1960. V roce 1975 se stal prezidentem Československé republiky.