Jak co nejrychleji skončit s terorismem aneb Máme řešení?

   Terorismus je tak starý jako lidstvo samo. Do dnešních dnů jsme se však příliš mnoho nepoučili a opakujeme stále stejné chyby. Všichni víme, že první písemná zmínka o teroristickém útoku je k nalezení v Bibli (První kniha Mojžíšova, Genesis), kde Kain zabijí Ábela. Dokonce o tom existuje anekdota: Víte proč Kain zabil Ábela? Protože mu dal velkou ránu! Jde samozřejmě o zjednodušení. Zločin byl motivován politicky. Bůh přijal Ábelovu oběť, ale Kainovu odmítl. Kain se tedy domníval, že atentátem na vlastního bratra odstraní konkurenta a tím si získá u Hospodina politické výhody. Přepočítal se, ale to už je osud takřka všech dosavadních politických atentátů.

   Přeneseme-li se z doby pradávné přes ony tisíce atentátů a politicky motivovaných teroristických útoků v dějinách naší civilizace do dnešní doby, zjišťujeme, že se nic podstatného nezměnilo a tak jediná podstatná změna o které by bylo možno hovořit, jsou nová technická vybavení moderního teroristického násilí.

   Jak z tohoto bludného kruhu ven?

   Naší největší politickou chybou je potlačovat násilí násilím. Je to asi tak, jako by jste se pokoušil hasit požár benzínem. Dosáhnete pouze jediný cíl: Objekt shoří rychleji. Nic neuhasíte. Dalším příkladem může být následující zkazka:

   Král zjistil, že se v lese přemnožily houby. Poslal tam tedy houbaře, aby prašivky zničil ("vojenský vyhlazovací manévr"), tak jako jedlé houby posbíral a přinesl je na hrad ("arestace - vězení"). Král již žádné houby v lese neviděl a tak dospěl k jednoznačnému závěru: "S revoluční sebrankou v lese jsem zatočil. Už tam není ani jedinný exemplář."

   Panovníkova krátkozrakost (většina politiků) je patrná: Nejdůležitější není to, co vidíme, nýbrž právě to, co není vidět - tzn. podhoubí. Právě z něho vyrůstají další a další houby. Pakliže to monarcha nepochopí (a nic tomu prozatím nenasvědčuje), problém se stane neřešitelným a věčným. Je třeba konečně rozumět následujícím faktům: V tažení proti revolučným teroristům je možné jen málokdy, pakliže vůbec někdy, dosáhnout vítězství pouze vojenskou silou. Vojenská síla sice hraje významnou roli, ale pouze v politicko-hodpodářském a ideologickém sociálním konceptu namířeným na hlavní ložiska "podhoubí ", jenž způsobují růst a existenci revolučního terorizmu.

   Nejdůležitější je tedy v první řadě politicko-idologicko-hospodářský sociální koncept a nikoli vojenská úderná síla. Nasadíme-li armádu (houbař) k řešení politicko-sociální problematiky ničeho nedosáhneme, protože tato organizace není k tomu určena. Začne pouze ničit to, co vidí a místo sociálního pokroku na obou stranách budeme sčítat jenom mrtvé a raněné.  Jinými slovy - krev, slzy a pot v místech, kde by k uklidnění situace stačil rozumný ideologický politicko-hospodářský program, přijatelný pro většinu obyvatelstva v postiženém regiónu. Nic takového se ani v náznacích nikdy nevyskytlo ve Vietnamu, Kambodži, Laosu, Iráku, Afghanistánu, mnoha státech latinské Ameriky atd. Po celá desetiletí chyběl takovýto koncept dokonce i pro Severní Irsko.

   Někteří významní politikové naší západní demokracie mi připomínají absolventy pomocné školy, kterou snad i dokonce studovali dálkově.

   Převeďme opět danou problematiku na úroveň zkazky:    

   Vladař zjistil, kterak houby vyrostly znova a ještě ve větším měřítku než předtím. Rozzuřil se, vyslal do lesa hned pět houbařů, aby s tím prý byli hotoví rychlostí blesku. A je to!

    Invaze houbařů dopadla takto: Tři se nevrátili. Jeden z nich šlápl na pasace na jedovatou zmiji a krátce na to zemřel následkem zástavy srdce. Druhý, prodírající se houštinami, si vypíchl obě oči. Oslepl, ztratil orientaci, z lesa se nekokázal vymotat a po několika dnech tam zemřel hlady. Ten třetí, v domění, že má pevnou půdu pod nohama, šlápl do bažiny a po houževnatém, nerovném zápase s přírodním živlem, prostě utonul. Dva se vrátili k panovníkovi na hrad a hlásili splnění úkolu.

   "Moudrý" král to vyřešil šalamounsky. Ty tři nebožtíky prohlásil za hrdiny. Vdovám vyplatil důchody připominající spíše almužny a dvěma navrátilcům kladl na srdce: "Ten ksindl možná zase znovu vyroste. Buďte připraveni!" To mu ovšem nebránilo v tom, v rozhlase a televizi poddaným nabulíkovat: "Problém je vyřešen. Houby jsou poraženi. Nikdo se nemusí bát, že se otráví mochomurkou zelenou..."

   A tak se to opakovalo každý rok až dosáhl stav v lese zahynuvších houbařů čísla 200.000 obětí. "Moudrý" král se nad tím zamyslel. Poté prohlásil do světa: "Ztahujeme naše houbaře z lesa. Les je nepoučitelný a houby tam rostou pořád dál. Nenechám tam umírat otce a syny naších rodin. Je nutné se s prašivkami dohodnout na uzavření příměří..."

   Celý svět monarchovi zatleskal a byla mu udělena Nobelova cena míru. Jaký to užasný člověk a politik! Co vše pro lidstvo učinil! Po ztrátách v počtu 200.000 obětí, dospěl k užasnému závěru, že problematice vůbec nerozumí a na řešení dané situace v žádném případě nestačí. Místo toho, aby se šel právem hned oběsit, přijal raději Nobelovu cenu míru. Ano, takovéto lidi s ryzím charakterem potřebuje naše civilizace, aby mohla jít příkladem do budoucna všem rozvojovým zemím třetího světa. Za takovýchto arogantních okolností nemá politický terorismus tu nejmenší šanci.

   Odborník na boj proti terorismu Leroy Thompson píše i velmi zneklidňující řádky ve své knize "The Counter-Insurgency Manual" (Londýn 2002) týkající se nasazení vojenských protiteroristických jednotek jejíž působnost může být kontraproduktivní a tím prakticky absolutně k ničemu:

   "Protipovstalecké operace s sebou nesou obvzláštní riziko, že se zvrhnou v páchání zvěrstev, pokud vojáci, kteří provádějí vojenskou operaci v těsné blízkosti civilního obyvatelstva, nejsou pod přísnou kontrolou. Neschopnost rozlišit přítele od nepřítele - nebo přesněji řečeno nepřítele od neutrála - může mít často za následek, že zmatení vojáci, pokud jsou špatně vycvičeni a špatně vedeni, se nechají strhnout k masakrování nevinných civilistů..."

   Za všech okolností musí být pochopitelné základní faktum: Žádná okupační armáda se nemůže udržet na obsazeném území bez podpory místního a domorodého obyvatelstva. Nejextrémějším příkladem pro dané tvrzení jsou Napoleon a Hitler v Rusku. Vojsko nemající podporu a přízeň místních obyvatel je vystaveno enormnímu nervovému a psychickému tlaku. Jeho bojeschopnost klesá ma minimum a veškeré útočné i obrané akce jsou od samého počátku hluboce paralyzovány. 

   Aby mohl být voják v boji proti terorizmu úspěšný, nesmí být pouze vojákem. Klasický konvenční voják by neměl být v těchto oblastech vůbec nasazen. Je to jako by jste učili slepici plavat. Nejen, že se to nenaučí, ale mohla by se dokonce utopit.  Mnoho klasických vojáků se vrací z krizových oblastí třetího světa domů v rakvích. Nedokázali prakticky nic a stali se pouze lehkým cílem místních teroristů.

   Ozbrojené složky by měly mít charakter humanitních misí používající zbraně pouze k osobní ochraně. Takový voják musí být ve své podstatě misionář, diplomat, pedagog, psycholog, politik, sociolog, lékař, sportovec v jedné osobě a teprve v poslední řadě, když už není vyhnutí, tak zabiják.  Místo, aby vraždil nevinné civilisty (viz Leroy Thompson), měl by je chránit, pomáhat jim a učit je, aby si poradili s problémy sami. Jakmile si získá jejich důvěru, pozice teroristů se ztíží, neboť i oni potřebují podporu domorodého obyvatelstva, aby mohli existovat.

   Nikdo neodmítne upřímě míněnou pomoc a úspěchy se prakticky dostaví okamžitě.

    Politikové by se měli učit nejen proti teroristům bojovat, ale i s nimi jednat a vyjednávat. Přinese to podstatně lepší výsledky než primitivní přestřelky.

   Terorista totiž nepadá z měsíce, nýbrž se často jedná o člověka s nadprůměrnou inteligencí, který se stal obětí špatného politického režimu, zachváceného korupcí, intrikami, cynismem a hlubokou sociální nespravedlností. Kdybychom byli schopní místo předsudků a zaujatostí vést dialog s organizacemi jako je Talibán a Al-Kajdá určitě bychom se dozvěděli mnoho zajímavého, co by nám pomohlo situaci cíleně a efektivně řešit.

   Pakliže někdo sahá ilegálně po zbrani jako prostředku k řešení konfliktu, nalézá se v zoufalé situaci do které ho někdo nebo něco přivedlo a přesně na to bychom se měli soustředit, abychom docílili okamžitých a hmatatelných výsledků. Arogance a hrozba vojenským zásahem je často pouze demonstrací lidského selhání a neschopností pochopit, tak jako nalézt jiné a dlouhodobé prostředky k zajištění stability a míru.

   Problémy lze efektivně řešit pouze v míru. Válka problémy neřeší, nýbrž je vytváří.

   Vítězí ten, kdo má morální převahu a jehož lidská autorita má dobrovolné uznání všech lidí dobré vůle. Pakliže to chceme být my, musíme na sobě ještě tvrdě a dlouhodobě pracovat. Buďme schopni vést dialog vždy a s každým. Pomůže to přežít nejen nám, nýbrž všemu lidstvu na této planetě.