Osud mé babičky, z otcovy strany, k 30 výročí "sametové revoluce", aneb cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Moje babička, do konce svého pohnutého života, byla přesvědčena o tom, že za vznik komunismu nese odpovědnost pouze ona sama.
Důchodkyně Emilie Kopecká, moje babička z otcovy strany, to v žádném případě neměla lehké .
Po roce 1948 jí totalita připravila o krejčovský salón v Praze na Vinohradech, vilu “Mařenku” jí zbourali (musela ustoupit jakémusi výškovému hotelu) a ulici Bořkovou na Pankráci, kde rodinný dům stával, dokonce zrušili. Její krejčovský salón na Vinohradech krátkodobě předělali na agitační středisko.
Babičku dali do důchodu a vypláceli jí 190,- korun “kapesného” tvrdíc, že na normální starobní důchod nemá nárok.
Byla bigotní katoličkou a většinou posedávala po různých kostelích.
Vznik komunizmu v Československu brala na sebe:“Je to trest boží za to, že jsem za války šmelila s cukrem. Teď to odnesli všichni!”
Jejím příbuzným totiž v Rožďalovicích patřil cukrovar a tak “šmelina” s cukrem za okupace patřila jaksi ke společenskému bontonu. Dnes by se to nazvalo moderním termínem - “tunelování”.
Nyní seděla babička v parku na Karlově, naproti kostelu Na nebe vzetí Panny Marie a řešila dilema. Musela totiž doplácet 100,- korun za elektrický proud a z ubohého “kapesného” na to neměla.
Jako vždy, když se rozhodla řešit nějaký “těžký problém” se začala úpěnlivě a dost hlasitě modlit. Skoro hulákala na celý park:“Všemohoucí Bože, smiluj se nade mnou, odpusť mi ten cukr a sešli mně stokorunu! Amen.”
V tu dobu šel okolo nějaký svazák s modrou košilí a rudým šátkem kolem krku. Když Emilii slyšel oslovil jí:“Prosím Vás babičko, přece nebudete věřit takovým pověrám. Cukrovka je nemoc jako každá jiná!” Poté sáhl do portmonky a vyplatil Emilii 50,- korun. “Tu máte babi, na přilepšenou!”
Důchodkyně Emilia počkala až komunistický mladík zmizí a vrhla se do kostela.
Tam začala opět s modlitbou::“Děkuji Ti všemohoucí Bože za tu stokorunu. Poslal jsi mi to ovšem po komunistovi a ten mi z toho hned polovinu ukradl, Zasílám Ti zbývající padesátikorunu nazpět a žádám Tě o doručení stokoruny po nějakém slušnějším poslovi. Amen.” Nato hned vstala a hodila padesátikorunu do kostelní kasičky...
Jak to s tou stokorunou a doplatkem za elektrický proud nakonec dopadlo, už si nepamatuji, ale protože babičku z jejího kamrlíku v ulici Na Bojišti nevystěhovali, předpokládám, že všemohoucí Bůh zasáhl a nějak dilema vyřešil.
Co se týká toho šmelení s cukrem a tím postihu českého národa komunismem (za což přebírala moje babička plnou zodpovědnost) se Bůh smiloval až koncem roku 1989 – tedy přesně před třicetilety. Proč tak opožděně nevím. Každopádně důchodkyně Emilie Kopecká se odpuštění za ten kradený cukr už nedožila, neboť opustila tento svět v roce 1957, ale je možné, že tam v nebi, ten rok 1989, se všemohoucím Bohem nějak dojednala.
