Andrej Babiš tam chybí...

Trpíme jakousi nezdravou skromností, před světem utajovat naše úspěšné jedince. Americký časopis „TIME“ každým rokem zveřejňuje rubriku „100 nejvlivnějších osob roku“ a „100 nejlepších vynálezců roku“.

Za posledních deset let se tam neobjevil žádný Čech.

Určitě to není tím, že bychom byli vůči ostatním národům nějaký blbci. Avšak, naše mentalita trpí velice nebezpečnou tendencí: „Jseš úspěšný? Tak seď tiše v koutku a nevytahuj se!“ Podle nás: „Skromnost vítězí!“ Je to asi tak, jako kdyby někdo objevil miliardový poklad a uložil ho do šuplíku, aby se o tom nikdo nic nedozvěděl...   

Tato tendence rozhodně není dědictvím komunizmu, nýbrž již v době 1. republiky byla tiskem obdivována skromnost T. G. Masaryka. Naopak, masmédia nešetřila kritikou Tomáše Bati. Místo, aby se uskrovnil, lítá dokonce vlastním letadlem. Národ v tom viděl „kapitalistickou lumpárnu“. Zde bych rád citoval Winstona Churchila: „Socialismus je filosofie neúspěchu, krédo nevědomosti a evangelium závisti.“ Nevylučuji, že právě naše „tradiční skromnost“ vychází právě z této premisy.

Poté, co ve volbách neuspěli miliardáři Donald Trump (USA) a Franz Stronach (Rakousko) jsme jedinou zemí na světě, která má za předsedu vlády multimiliardáře a který, na rozdíl od Trumpa a Stronacha může, v příštích volbách, počítat s vítězstvím.

Při svých zahraničních návštěvách se prokázalo (a to nejen v USA), že Babiš je osobností váženou a ctěnou. Aby se však dostal do seznamu „100 nejvlivnějších osob roku“, časopisu TIME, musela by ho jiná vlivná osobnost v ČR doporučit. Nejlépe prezident republiky nebo Babišovi ministři. Alespoň tak to je v případě německé kancléřky Angely Merkelové.

O celou záležitost by se měli postarat premiérovi poradci. Měli by dbát o to, aby jejich šéf a tím i Česká republika byli ve světě, co nejvíce a co nejčastěji transparentní. Pro trpasličí zemičku jako je naše vlast je něco takového životně důležité. Již bývalý rakouský prezident, Dr. Bruno Kreisky (1970 – 1983), kladl na srdce členům vídeňského parlamentu: „Vaším úkolem je postarat se o to, aby byla naše zem co nejvíce zviditelněna. Kdo sedí mlčky v koutě, toho nenajdou.“     

Nejen prezident Miloš Zeman, nýbrž i ostatní hlavy našeho státu, takový druh apelu doposud nějak opomenuly. U nás je jaksi tradiční poněkud svérázná cesta do „slepé uličky“: Naši špičkový političtí reprezentanti, místo, aby ukazovali národu cestu vpřed a morálně mu dodávali sebedůvěru, obhajují pouze sami sebe v zájmu zajištění dobře placeného „koryta“.

Jsme rovněž jedinou zemí v dějinách světa, kde se k moci dostal multimiliardář pomocí komunistické strany – i to je skutečnost pro Guinessovu knihu rekordů.

Jde opravdu o jedinečnou absurditu. Věc se má asi tak, jako by v roce 1945 prezident Edvard Beneš prosazoval zvolení miliardáře Jana Bati za předsedu vlády s masovou podporou komunistické strany Klementa Gottwalda. Kdyby bývalo k něčemu takovému došlo, byli bychom dodnes nejbohatší zemí této planety s nejvyšší životní úrovní jakou lidstvo kdy poznalo... „Skromnost“ z nás však udělala tzv. „páté kolo“ u vozu.