Andrej Babiš alias „Bureš“

Lidská důstojnost a soukromý majetek jsou nedotknutelné! To je moje celoživotní moto. Za komunistické totality se s tím kariéra dělat nedala a na vsazení do krimnálu to zas bylo příliš málo...

Státní bezpečnost (StB) v bývalé ČSSR byla nejprolhanější institucí v tehdejší komunistické totalitě. Založený zpravodajský svazek tam měl takřka každý veřejně činný občan s příslušným krycím jménem, aniž by o tom měl nejmenší tušení... Já jsem tam měl dokonce dvě: „Tlumočník“ a „Bratr“.

 V roce 1982 jsem byl StB v Praze zatčen a coby státní příslušník SRN (Západní Berlín) na 5 let vyhoštěn ze země. Založené svazky u StB měly tedy nejen spolupracovníci této totalitní organizace, ale i odpůrci režimu a účastníci 3. odboje...

Bylo by tedy velice zvláštní, kdyby tam Babiš, coby veřejný činitel, žádný svazek pod krycím jménem „Bureš“ neměl.

Nepřátelé Babiše. dovolavajíce se neustále „Bureše“, jsou prosťačkové, nemajíce tušení o fungování bezpečnostních a výzvědných služeb totalitního státu. Dovolávat se zápisu Státní bezpečnosti, znamená, dovolávat se zápisu nejprolhanější instituce totalitní diktatury!

   Jakýsi nadporučík StB jménem Rajchl, před Městským soudem v Praze vypověděl: „Po dotazu soudkyně, jak to bylo s falšováním, zakončil svůj svědecký výstup výrokem, že to bylo tenkrát zcela běžné, dělo se to všude, falšovaly se podpisy, spisy i celé svazky...“ (Pramen: Jan Vaněček: „Jak jsem se nestal agentem StB“, Český Krumlov 2004, str. 70).

   „Nouze nebyla ani o falšování podpisů a celých svazků. Stalo se to zvykem Hlavně v období osmdesátých let, kdy už získávání nových agentů bylo patrně těžší; a protože potřebovali mít estébáci čárku, aby dostali odměnu, neštítili se ani falzifikace.“ (Pramen: tamtéž, str. 26).  

    „S odstupem doby jsem si uvědomil, že s lidmi jako byli tito estébáci, by nemělo ani žádný smysl si vůbec něco začínat. Byli to v podstatě diletanti  na úrovni hospodských fízlů.“ (Pramen: tamtéž, str. 65).

   „Estébáci mohli...dostávat tučné odměny, když se jim podařilo naverbovat někoho jiného. A tak nejjednoduším způsobem jak agenta získat, bylo vyrobit si ho na papíře. Rajchl falšování i celých svazků uvedl u soudu. Jistě věděl, co říká.“ (Pramen: tamtéž, str. 74).

    Kontraproduktivita výkonů orgánů StB se neprojevovala pouze falšováním podpisů, spisů i celých svazků...nýbrž i běžnou paraoidní praxí:

   „V době, kdy nastoupil jako ministr (Rudolf Barák), byly ve vazbě krajských správ i Hlavní správy v Ruzyni stovky osob. Mnozí z nich v rozporu se zákonem i více jak dva roky; v některých případech ani vyšetřující referenti nevěděli, proč toho či onoho vězně ve vazbě mají!...Na MV se masově konspirovalo a jednotliví pracovníci používali krycích jmen, jež se nikdy nikde nijak neevidovala – následkem byl pochopitelně totální chaos a to i v případech důvodů uvalení vazby,“ (Pramen: František August: „Ve znamení Temna“, Praha 2001, str. 277).  

 Myslím si však, že v kauze „Bureš“ nejde pouze o krycí jméno u StB, nýbrž, že hlavním motivem je závist. U nás se pojmy, jako nedoknutelnost lidské důstojnosti a soukromého majetku nikdy příliš neujaly.

 Zrušení působnosti ústavy z února 1920 a její nahrazení Dekrety prezidenta republiky Edvarda Beneše po roce 1945, znamenaly popření soukromého majetku a tím i lidské důstojnosti. Pod neprůhlednými pojmy jako „znárodnění“, „zestátnění“ a „združstevnění“ začaly gigantické krádeže soukromého majetku ve velkém a současně úrážky a ponížení vlastníků...

Upřímně řečeno, ještě ani dnes nemáme vyhráno! Chceme-li nastolit opravdu dobře fungující právní stát, máme ještě, co dělat, neboť závist a pomsta nejsou dobrými rádci!