"Život jako průvodní slovo k něčemu jinému, čeho nedosahujeme, věčně nás od toho dělí jen jediný skok, ale nikdy ho neuděláme..." (J. Cortázar)
Před dvěma měsíci jsem učinila konečné rozhodnutí, že se vydám na půl roku mezi mexické Indiány a lekcemi angličtiny jim dám možnost, aby si zlepšili svou životní úroveň. Přestože si touto cestou splním velký sen – poznat zevnitř kulturu a smýšlení současných Indiánů, sdílet s nimi jejich radosti i starosti, žít alespoň na chvíli a alespoň částečně mimo civilizaci, ve větším souladu s přírodou a s lidskou přirozeností, poznat blíže mexickou kulturu a mentalitu, nechat se unášet životem bezstarostněji a řešit jen ty problémy, které za to stojí – přesto bylo toto rozhodnutí nesmírně obtížné.
V koloběhu a běhu všedních dní sen pomalu bledl a šedl, ubíjely mě každodenní praktické starosti, ale i časté zdravotní problémy, někdejší energie a nadšení pro cestu do Mexika se střetávaly s únavou, slabostí, strachem a mnoha pochybnostmi. Nebyla jsem si jistá, zda cestu do Mexika zvládnu, ani jestli ji ještě vůbec chci absolvovat. Byla jsem naprosto zmatená, protože jsem o ní nikdy předtím nepochybovala, a že to bylo mnoho let. V minulosti jsem se už do Latinské Ameriky vydala, úplně sama, na dva měsíce a žádné skutečné obavy jsem tenkrát neměla. Navíc jsem se nyní cítila se svým životem spokojená – mám hezký vztah s přítelem, dobré kamarády, slušnou práci, hezké bydlení – tak proč to všechno opouštět a vydávat se do neznáma? Proč riskovat kvůli jednomu zašedlému snu? Není čas přestat být naivním snílkem a žít „skutečný“ život?
Ale co je to „skutečný život“? Odpověď na tuto otázku stále hledáme a málokdy nacházíme. Nedávno jsem navštívila svého bratra, který se s přítelkyní odstěhoval na jižní Moravu. Koupili si tam polorozpadlý domeček, který společnými silami rekonstruují. Žijí tak trochu v blátě, vaří téměř na koleni a v zimě musejí denně sekat dříví do kamen, ale čas u nich plyne tak nějak jinak. Z hlavy se mi najednou vykouřily veškeré myšlenky na to, co bylo, co bude, může být nebo by mělo být. Místo toho jsem intenzivně prožívala každou chvíli a cítila se šťastná. Život mi najednou přišel strašně jednoduchý, prostý a krásný. Zní to jako kýč. Samozřejmě i takový život s sebou nese spoustu starostí. Ale od té doby už o své cestě do Mexika vůbec nepochybuju. Netvrdím, že to byl jediný rozhodující okamžik, ale byl to moment, kdy se ve mně něco vnitřne přepnulo, něco se uvolnilo a cesta do Mexika se stala zcela přirozenou součástí mojí životní cesty. Není špatné nechat aspoň někdy život více plynout, dát více prostoru spontaneitě a žít více v souladu s vlastními pocity. Tím se zmírnily i mé obavy. A docházím k závěru, že vydat se cestu, jako je tato, zdaleka není naivní. Takže se už moc těším do Mexika a vy se můžete těšit na pokračování mého blogu, na zážitky z terénu.
