O mexické byrokracii a jak se v Cuetzalanu nakládá s ohnivou vodou

Po delší odmlce se opět hlásím z indiánského Cuetzalanu. Největší novinkou je, že v Mexiku navzdory původnímu plánu zůstávám i nadále, další půlrok až do září. Možnost zůstat déle mi nabídl Álvaro (jen pro připomenutí, Álvaro je v podstatě „duchovní otec“ Tosepanu), který si dobře uvědomoval, že neustálé střídání učitelů výuce ani studentům zrovna neprospívá. O nabídce jsem moc dlouho nemusela přemýšlet, protože jak asi vyplývá z mých blogů, v Cuetzalanu jsem našla svůj druhý domov. Když toto rozhodnutí odsouhlasilo i vedení Community Inspiration, čekal mě náročný boj s mexickými úřady o získání víza.

Vlekl se tři měsíce, stál mě několik dní práce strávených nad překladem mého vysokoškolského diplomu, několik cest na úřad až do Puebly, vzdálené odsud čtyři hodiny jízdy, a nespočet nervydrásajících telefonátů s úředníky s nulovým výsledkem, protože se vydání rozhodnutí zdržovalo déle než bylo zdrávo. Nadešla chvíle, kdy jsem si už musela změnit datum zpátečního letu i zaplatit pojištění na další půlrok, a přitom jsem nevěděla, zda tu budu moct zůstat. Jednoduché to neměl ani Tosepan, který musel dodat nesmyslné množství nejrůznějších dokumentů a také mi pomohl s uhrazením nákladů s celým procesem spojených. Nakonec vše dobře dopadlo, vízum jsem získala, a tak teď můžu opět v klidu sedět na střeše Kalty a pokračovat v blogu o mexických zážitcích.

Velmi příjemnou změnou v novém roce byl příjezd nových kolegů z Čech. Radek, zkušený učitel a rozený bavič, který tu pobyl od ledna do března, se ihned stal miláčkem všech svých studentů a svým brzkým odjezdem zlomil nejedno dívčí srdce. S Radkem jsem objevila nové pochoutky na místním trhu včetně výborného místního ovocného likéru, které jsem z obav z přílišného experimentování dříve přecházela bez povšimnutí, a také jsem najednou začala na ulici i za denního světla vídat opilé Indiány, které jsem tam nikdy předtím neviděla. Čím to asi bude? ;-)

Jeden z důvodů může být ten, že místní opilci se chovají jinak než ti evropští. Nehulákají, jsou naprosto tišší, mají jen skelný pohled a nehýbou se, případně se trošku motají. Pití alkoholu tu má úplně jiný význam než v Evropě, dokonce i než v okolní mexické mestické (míšenecké) kultuře. Zatímco u nás je pití společenská záležitost, zkrátka občas zajdeme s kamarády na pivo či víno, aniž bychom se nutně opili, tak tady, když se pije, tak do němoty. U nás se pilo odedávna a máme v pití, takříkajíc, dlouhou tradici, ale Indiánům přinesli alkohol až Španělé v šestnáctém století a jejich tělesná konstrukce na něj není moc zvyklá. Jejich tolerance alkoholu je velice malá a k tomu, aby se opili, jim stačí velice málo. Slovo alkohol tu má velmi negativní význam, dokonce i na pivo je tu pohlíženo jako na nebezpečnou „ohnivou vodu“.

Na druhou stranu, Indiáni na svých fiestách alkohol k dobré zábavě nepotřebují. Je na nich vždy dostatek dobrého jídla i pití, živá hudba, na kterou se neostýchají tančit, a různé roztomilé rituály jako je  „piňata“ (soutěž o roztržení zavěšeného panáka plného sladkostí), zaboření oslavencovi tváře do dortu, zpívání, schování panáčků v upečené buchtě (kdo dostane buchtu s panáčkem, musí příště pro všechny navařit slavnostní jídlo)... zkrátka na mexické oslavě se nenudíte.

U Aztéků v době před příchodem Španělů bylo pití alkoholu přísně zakázáno a bylo povoleno jen kněžím během určitých náboženských rituálů, kdy měla konzumace alkoholu přesná pravidla a sloužila pouze náboženským účelům. Po usídlení Španělů se alkoholismus u Indiánů nesmírně rozšířil a velmi je decimoval. I v pozdějších dobách, po vyhlášení nezávislosti Mexika v devatenáctém století, kdy Indiáni pracovali jako nádeníci pro bohaté statkáře, využívali statkáři alkohol jako nástroj pro udržování moci. Často se stávalo, že Indiánům místo peněz či jídla platili za jejich dřinu panákem kořalky. A v současné době je alkohol v Mexiku až podezřele levný... Tosepan se chce od těchto praktik rázně distancovat, a proto na jeho oslavách, ale i na soukromých oslavách jeho pracovníků, alkohol téměř nikdy neuvidíte, a pokud ano, tak ve velmi malé míře. 

Ale to jsem trochu odbočila od událostí v Cuetzalanu. Teď je tu se mnou dobrovolnice Dáša, zkušená cestovatelka se zajímavými příběhy z cest, která stejně jako já miluje chození po horách, takže toho o víkendech využíváme. Navíc to vypadá, že už konečně dorazilo tolik očekávané jaro a s ním i lepší počasí, více slunce a méně mlhy a zimy. Se studenty budeme po Velikonocích psát další kolo testů, za jejichž úspěšné složení dostanou certifikáty od Community Inspiration. Moje skupiny studentů jsou už poměrně malé (průměrně mám 6 lidí ve skupině), ale zato zůstali studenti s opravdovým zájmem, se kterými se velmi dobře pracuje a kteří postupují už poměrně rychle. Největší radost mi dělá skupina budoucích učitelů, kteří už umí například přítomný, budoucí i minulý čas, několik modálních sloves a rychle postupují i v nabírání slovní zásoby, kterou teď potřebují ze všeho nejvíc. Při hodinách už s nimi mluvím jenom anglicky (kromě vysvětlování gramatiky) a běžně spolu konverzujeme o různých tématech. Jsem ráda, že tu v budoucnu budu mít šikovné nástupce.