Viva México!
V den D jsem nastoupila do letadla a vzlétla vstříc dobrodružství. Po náročném letu a časovém posunu jsem během následujících tří dní spala celkem asi čtyři hodiny. Asi není nutno dodávat, jak spánkový deficit mával s mými emocemi a nadějemi na uzdravení. Hlavní město mě první den mile přivítalo úžasným koktejlem z čerstvého ovoce a zeleniny, vitaminovou bombou, která do mě nalila energii, ale jinak mě bohužel spíše zklamalo. Na každém rohu mě varovalo: Sem nechoď! Na ulici nevytahuj foťák! Nikam nejezdi bez doprovodu! Nejezdi taxíkem, a když už jím musíš jet, nech se dovézt padesát metrů od domu! V metru se ničeho nedotýkej! Nejez jídlo z ulice! Nesměňuj peníze ve směnárně, vybírej jen menší částky kartou! Nevytahuj na ulici mapu! Nenech na sobě znát strach nebo nejistotu! Skrývej, jak můžeš, že nejsi místní! Nenos svá oblíbená barevná česká trička, brýle s moderním designem, evropský sestřih! Ufff… mám se tedy přetvařovat a nebýt sama sebou? Mám se chovat, jako bych se styděla za to, kdo jsem a odkud jsem? Cítila jsem se, jako bych balancovala mezi střepy rozbitého skla, každý krok jsem musela pečlivě zvážit a maximálně se soustředit, abych nešlápla vedle. Poté, co mi několik místních nezávisle na sobě podobná opatření výrazně doporučilo, začala jsem vůči Ciudad de México a jeho obyvatelům pociťovat jistou nelásku. V těchto dnech se mi hodně vracely vzpomínky na Havanu, na milou, přátelskou a bezpečnou Havanu plnou hudby a lidí ochotných kdykoli pomoci. Kubu jsem si zamilovala hlavně proto, že ačkoliv tam skoro nic nefunguje, člověk se tam vždycky může spolehnout na pomoc ostatních. Jenže v Mexiku se nedá spolehnout nejen na systém, ale bohužel ani na místní. Z obyvatel města na propadlém jezeře jsem cítila v lepším případě spíše odstup, v horším touhu po „spravedlivějším“ přerozdělení mých evropských, a proto jistě nezměrných a nezaslouženě získaných, zdrojů. Plně jsem si uvědomovala, že pro některé z nich má lidský život cenu několika dolarů. Paradoxně jsem se cítila bezpečněji, a tím i svobodněji, v Havaně na návštěvě místních disidentů, než na ulici v demokratickém Mexico City, jehož špinavé ulice a neudržované domy Havanu jinak velmi připomínaly.
Po oněch přízračných třech dnech jsem vyrazila taxíkem na autobusové nádraží a po cestě spolu s řidičem poslouchala čerstvé zprávy o únosech. Neustále jsem přitom sledovala řidičovy ruce, zda v nestřeženém okamžiku nevytáhne odněkud pistoli, nebyl by totiž první ani poslední. Jízdu jsem naštěstí přežila a dokonce včas dorazila na nádraží. Odtamtud jsem se během dvanáctihodinové jízdy přemístila do severomexického Monterrey, průmyslové bašty země, do města moderní architektury a umění, obklopeného impozantními vysokými horami s ostře řezanými skalnatými hřebeny. Na nádraží mě s úsměvem čekal můj dlouholetý kamarád David, sochař a arteterapeut, který mě odvezl do svého skromného, avšak inspirativního barevného atelieru. Poté, co jsem se ubytovala ve svém novém pokojíčku, zatímco David si vedle ustlal na zemi, upadla jsem do hlubokého kómatu a konečně spala úplně celou noc.
Následující dny jsem se řídila pouze instinkty, chutěmi a náladami svého vyčerpaného, stále ještě hořícího těla. Většinu dne jsem odpočívala, případně se seznamovala s Davidovými milými rodiči a sestrou a nechala na sebe působit příjemné třicetistupňové teplo, které na mě má tak blahodárný vliv. S úlevou jsem zjistila, že po Monterrey se můžu pohybovat bezpečně a svobodně. Pomalu jsem pookřívala a konečně si začala Mexiko trochu užívat… ale o tom až příště.
Michala Bernkopfová
Nelehký život dobrovolníka aneb na červy si nestěžuj
Ač se může zdát, že jsem se v Mexiku už zcela adaptovala, zdaleka to neplatí ve všem. Mou neustálou výzvou - jak bych to eufemisticky nazvala – je mexické jídlo. Ale ne mexické jídlo jako takové, ale mexické jídlo podávané v místní jídelně. Když odhlédnu od exotických chutí, jako je pálivá salsa, fialová kaše z černých fazolí či nemastná neslaná tortilla, které jsou na jídelníčku denně, a nemůžu říct, že by mě zrovna nadchly, tak tu můj žaludek především svádí boj s nejrůznějšími bakteriemi a červy, které jsou občas servírovány společně s jídlem. Vzhledem ke špíně v místní kuchyni a způsobu skladování potravin to není nijak překvapující.
Michala Bernkopfová
Česká spravedlnost, nebo mexická solidarita?
Po osmi měsících výuky v Cuetzalanu jsem si myslela, že své studenty už celkem dobře znám. Po testech jsem ale zjistila, že mě pořád mají čím překvapit. Překvapením pro mě byl hlavně jejich způsob uvažování, který zpochybnil to, co jsem v Čechách považovala za samozřejmost.
Michala Bernkopfová
O mexické byrokracii a jak se v Cuetzalanu nakládá s ohnivou vodou
Po delší odmlce se opět hlásím z indiánského Cuetzalanu. Největší novinkou je, že v Mexiku navzdory původnímu plánu zůstávám i nadále, další půlrok až do září. Možnost zůstat déle mi nabídl Álvaro (jen pro připomenutí, Álvaro je v podstatě „duchovní otec“ Tosepanu), který si dobře uvědomoval, že neustálé střídání učitelů výuce ani studentům zrovna neprospívá. O nabídce jsem moc dlouho nemusela přemýšlet, protože jak asi vyplývá z mých blogů, v Cuetzalanu jsem našla svůj druhý domov. Když toto rozhodnutí odsouhlasilo i vedení Community Inspiration, čekal mě náročný boj s mexickými úřady o získání víza.
Michala Bernkopfová
Odpověď na dotazy
Jelikož pravidla pro diskutování na idnes jsou nastavena tak šikovně, že mě neumožňují odpovídat na reakce čtenářů pod mými vlastními články, jen protože jsem nenasbírala dostatečný počet "dukátů", odpovím výjimečně touto cestou, ale je to jen výjimečně a na další dotazy či připomínky k jakýmkoli mým dalším článkům už odpovídat nebudu, protože mi to není umožněno.
Michala Bernkopfová
Jak se v Cuetzalanu rodí angličtináři a menší narozeninová oslava
Musím říci, že ač jsem během vánočního cestování poznala spoustu krásných míst a zažila jedinečné okamžiky, na které budu ještě dlouho vzpomínat, ke konci už jsem se skutečně těšila na návrat do Cuetzalanu. A to přesto, že zprávy o počasí v Cuetzalanu připomínaly konec světa – mráz v kombinaci s vlhkem a neprostupnou mlhou. Cuetzalan mě však po příjezdu nezklamal, srdečně jsme se přivítali s mými tosepanskými přáteli i s poněkud promrzlým Radkem, který přijel nabídnout angličtinu vesničanům, kteří se do mých kurzů už nevešli. Po rušném týdnu stráveném v Mexiko City se mezi kávovníky, bambusy a vysokými cedry můj srdeční tep opět zklidnil.
Další články autora |
Strach a násilí v Plzni. Ve městě strmě roste kriminalita, žádá vládu o pomoc
Premium Co se děje ve městě, jehož primátor kvůli růstu zločinnosti žádá vládu o pomoc? Policie ani...
Extravagantní vilu u Brna za desítky milionů nechává nová majitelka zbourat
Víc než dvacet let stála v Rozdrojovicích u Brna vila, která na první pohled upoutala pozornost...
Nákladní letadlo DHL z Německa se zřítilo ve Vilniusu na obytný dům
Nákladní letoun společnosti DHL z Lipska havaroval nedaleko letiště v litevském Vilniusu. Zřítil se...
Požár v Národním divadle. Zásah hasičů protáhlo hledání ohnisek
Pražští hasiči zasahovali u požáru v historické budově Národního divadla. K likvidaci vyjely...
Našli jsme české nebe. Hospodu, kde čepují pivo za 23 korun
Premium Ta cena bije do očí. Ano, v hospodě U Smrku mají čepované pivo třikrát levnější než v Praze. Útulný...
Parlamentní volby v Rumunsku zřejmě vyhráli sociální demokraté. Prošla i krajní pravice
Rumunské parlamentní volby podle průzkumu u volebních místností vyhráli vládní sociálně demokraté...
Napadl kolemjdoucího a způsobil mu vážná zranění. Nyní mu hrozí až 18 let za mřížemi
Policejní hlídky vyjížděly v pátek krátce před 23. hodinou, do ulice Palackého v Mladé Boleslavi, k...
Cukrovka a obezita stojí ročně desítky miliard, chybí prevence u nejmenších
Léčba obezity a s ní spojených komplikací vyjde Česko ročně až na desítky miliard korun. Podle...
Zkolaboval železniční koridor Praha - Morava, zpoždění nabralo hodiny
Aktualizujeme Kvůli poškození trakčního vedení v České Třebové na Orlickoústecku se od půl páté přerušil provoz...
- Počet článků 15
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1243x