Viva México!

Kulička v ruletě života na poslední chvíli nečekaně přeskočila z černého políčka na červené, z pohřbené naděje na energické přijetí životní výzvy. Kdosi mi hodil záchranné lano, seslal mi spásnou myšlenku, řešení, jak cestu do Mexika absolvovat navzdory nemoci a vyčerpání. Jelikož mám v Mexiku dobrého kamaráda, který mě už léta zve na návštěvu, napadlo mě, že je ten pravý čas využít jeho nabídky. Pojedu k němu odpočinout si a uzdravit se. Tím jsem svému podvědomí přichystala léčku: Mexiko neznamená obtížný úkol a obrovskou zodpovědnost, ale relaxaci a zábavu. Předpokládala jsem, že se tím podkopá mé přesvědčení, že do Mexika musím odletět v té nejlepší formě, a tím do značné míry pomine veliký vnitřní tlak na to, abych se co nejdříve uzdravila. A až se v Mexiku dám do pořádku, nebude nic bránit tomu, abych jednoduše nasedla na autobus a přejela do své indiánské komunity…

V den D jsem nastoupila do letadla a vzlétla vstříc dobrodružství. Po náročném letu a časovém posunu jsem během následujících tří dní spala celkem asi čtyři hodiny. Asi není nutno dodávat, jak spánkový deficit mával s mými emocemi a nadějemi na uzdravení. Hlavní město mě první den mile přivítalo úžasným koktejlem z čerstvého ovoce a zeleniny, vitaminovou bombou, která do mě nalila energii, ale jinak mě bohužel spíše zklamalo. Na každém rohu mě varovalo: Sem nechoď! Na ulici nevytahuj foťák! Nikam nejezdi bez doprovodu! Nejezdi taxíkem, a když už jím musíš jet, nech se dovézt padesát metrů od domu! V metru se ničeho nedotýkej! Nejez jídlo z ulice! Nesměňuj peníze ve směnárně, vybírej jen menší částky kartou! Nevytahuj na ulici mapu! Nenech na sobě znát strach nebo nejistotu! Skrývej, jak můžeš, že nejsi místní! Nenos svá oblíbená barevná česká trička, brýle s moderním designem, evropský sestřih! Ufff… mám se tedy přetvařovat a nebýt sama sebou? Mám se chovat, jako bych se styděla za to, kdo jsem a odkud jsem? Cítila jsem se, jako bych balancovala mezi střepy rozbitého skla, každý krok jsem musela pečlivě zvážit a maximálně se soustředit, abych nešlápla vedle. Poté, co mi několik místních nezávisle na sobě podobná opatření výrazně doporučilo, začala jsem vůči Ciudad de México a jeho obyvatelům pociťovat jistou nelásku. V těchto dnech se mi hodně vracely vzpomínky na Havanu, na milou, přátelskou a bezpečnou Havanu plnou hudby a lidí ochotných kdykoli pomoci. Kubu jsem si zamilovala hlavně proto, že ačkoliv tam skoro nic nefunguje, člověk se tam vždycky může spolehnout na pomoc ostatních. Jenže v Mexiku se nedá spolehnout nejen na systém, ale bohužel ani na místní. Z obyvatel města na propadlém jezeře jsem cítila v lepším případě spíše odstup, v horším touhu po „spravedlivějším“ přerozdělení mých evropských, a proto jistě nezměrných a nezaslouženě získaných, zdrojů. Plně jsem si uvědomovala, že pro některé z nich má lidský život cenu několika dolarů. Paradoxně jsem se cítila bezpečněji, a tím i svobodněji, v Havaně na návštěvě místních disidentů, než na ulici v demokratickém Mexico City, jehož špinavé ulice a neudržované domy Havanu jinak velmi připomínaly.

Po oněch přízračných třech dnech jsem vyrazila taxíkem na autobusové nádraží a po cestě spolu s řidičem poslouchala čerstvé zprávy o únosech. Neustále jsem přitom sledovala řidičovy ruce, zda v nestřeženém okamžiku nevytáhne odněkud pistoli, nebyl by totiž první ani poslední. Jízdu jsem naštěstí přežila a dokonce včas dorazila na nádraží. Odtamtud jsem se během dvanáctihodinové jízdy přemístila do severomexického Monterrey, průmyslové bašty země, do města moderní architektury a umění, obklopeného impozantními vysokými horami s ostře řezanými skalnatými hřebeny. Na nádraží mě s úsměvem čekal můj dlouholetý kamarád David, sochař a arteterapeut, který mě odvezl do svého skromného, avšak inspirativního barevného atelieru. Poté, co jsem se ubytovala ve svém novém pokojíčku, zatímco David si vedle ustlal na zemi, upadla jsem do hlubokého kómatu a konečně spala úplně celou noc.

Následující dny jsem se řídila pouze instinkty, chutěmi a náladami svého vyčerpaného, stále ještě hořícího těla. Většinu dne jsem odpočívala, případně se seznamovala s Davidovými milými rodiči a sestrou a nechala na sebe působit příjemné třicetistupňové teplo, které na mě má tak blahodárný vliv. S úlevou jsem zjistila, že po Monterrey se můžu pohybovat bezpečně a svobodně. Pomalu jsem pookřívala a konečně si začala Mexiko trochu užívat…  ale o tom až příště.