V sobotu po Vánocích jsem v Pueble nasedla do Mayolova polorozpadlého auta, jehož kapotu drželo pohromadě několik provázků, a vybaveni skvělou sbírkou kvalitní etnické hudby z celého světa jsme se vydali po stopách starobylých mayských civilizací do bujné džungle slunného jihovýchodního Mexika. Jak jsme sestupovali stále níže a jižněji, krajina se čím dál tím vyrovnávala, teplota stoupala a přibývalo vlhkosti. Po mnohahodinové jízdě jsme večer zastavili ve městě Villahermosa se špinavou řekou, na jejíž březích se chaoticky mísily různé hudební styly vyřvávající ze stánků s občerstvením.
Druhý den jsme se přesunuli ke kouzelnému mayskému městu Palenque ve státě Chiapas, které se později stalo středobodem naší cesty, protože jsme se do něj z nostalgie i strategických důvodů neustále vraceli. Nejdříve nás přivítalo příjemné ubytování v podobě ekoturistických chatek s výbornou snídaní a s netradičními hosty ve stylu květinových dětí i jamajských rastamanů. Samotné Palenque pak ve mně zanechalo hluboké dojmy, byla to cesta do minulosti velkolepého města, jehož centrální náměstí obklopovaly elegantní štíhlé pyramidy s rituálními a obětními prostory na vrcholu, kde se dosud zachovaly mnohé rytiny zachycující významné události, které hýbaly životem tehdejších mayů, a to vše uprostřed vysokého, hustého porostu deštného pralesa. Zvláště zajímavá byla pyramida skrývající bludiště chodeb, jež vedly k monumentální hrobce velkého mayského panovníka Pakala. Posezení na vrcholu jedné z pyramid s výhledem na město a představou, jak se jím dříve procházeli panovníci, kněží, vojáci i obyčejní poddaní, stálo za to.
Večer na mě čekalo milé představení v baru u našeho ubytování, kde bohémský majitel celého podniku vytáhl kytaru a v doprovodu bubeníků začal vyluzovat kubánské rytmy. Poté následovala tradiční hudba z Veracruzu, tzv. jarocho, která svými svěžími, radostnými melodiemi všechny přítomné naprosto pohltila. Někteří neodolali a předvedli skvělá taneční sóla.
Další den jsme do auta nabrali skupinku Argentinců žijících v Mexiku, které jsme předešlý den potkali v baru, a společně jsme se vydali k pyramidám dalšího mayského města Yakchilanu. Cesta vedla nejen po silnici, ale i po řece Urubamba, po níž jsme se asi hodinu plavili motorovou loďkou. Po stříbrné řece se mihotaly odlesky slunce, jehož žár zmírňoval svěží vítr, kolem neprostupná džungle a někde před námi ruiny prorůstající mechem a trávou, skrývající tajemství starodávné civilizace, utopené v tmavém vlhkém pralese a v čase.
Následující ráno nás čekaly známé nástěnné fresky v Bonampaku, na nichž se dosud v živých barvách zachovaly obrazy detailně zachycující významné události tehdejší společnosti, jako je korunovace panovníka, válečná výprava i následná oslava. Protože jsme byli na okraji lakandonského pralesa, kde dosud žijí mayské lakandonské komunity, přála jsem si je aspoň zdálky zahlédnout, a tak jsme jen tak naslepo vyrazili pěšky do džungle. Bylo to pochopitelně naivní, neboť, jak jsem se později dozvěděla, tito indiáni nežijí pospolu v jedné vesnici, ale jsou roztroušení po pralese, aby měli kolem sebe dostatek půdy pro získávání obživy. Ale i tak jsem několik lakandonských indiánů zahlédla a v mysli mi utkvěly jejich kulaté tváře a velké dětské oči.
Za denního světla jsme ještě stihli dojet k vodopádům, kterým se říká Modrá voda (Agua Azul). Masivní bílé vodní prameny se tříštily o průzračnou tyrkysovou hladinu v několika mohutných schodovitých patrech. Byly obrovské a impozantní, jedny z nejkrásnějších vodopádů, jaké jsem kdy viděla.
Po této podívané nastal čas najít střechu nad hlavou. Jelikož chatová osada u vodopádů už byla plně obsazená, nezbylo než dojet do nejbližšího městečka, kterým bylo Palenque. Jako první jsme zamířili do našeho oblíbeného ubytování, kde už bylo ovšem také plno. Pořád tam ale byl ten bar, kde opět vyhrávala skupina veselých hudebníků. S vědomím, že nám zde mohou případně půjčit aspoň hamaky, jsme se nechali unést radostnými rytmy a hledání ubytování pustili z hlavy. Kolem jedenácté jsme usoudili, že nastal čas na hledání hotelu. Když nám ale v prvních pěti zařízeních sdělili tutéž informaci, a sice že jejich kapacity jsou již zcela naplněny, začali jsme se postupně smiřovat s představou noci strávené v hamakách, která ostatně nebyla nijak nepříjemná. Ale hledání přístřešku nás začalo bavit, stala se z toho jakási adrenalinová hra, při které jsme se slovy: „Nemáte volný pokoj? Postel? Židli? Lavičku?“ zkoušeli naši vlastní výdrž i reakce recepčních. Když jsme objeli asi dvacet hotelů, rozhodli jsme se hru ukončit a jeli si půjčit hamaky. K našemu překvapení se však mezitím plně obsadily i hamaky. Nezbylo nám tedy než přespat v autě, což nakonec nebyla nejhorší varianta.
Následující den jsme zamířili k pyramidám Calakmul ve státě Campeche. Po čtyřhodinové jízdě jsme odbočili po úzké silnici vedoucí do pralesa a po hodině jízdy hustým porostem bez jakýchkoli známek civilizace, a aniž bychom se potkali s jinými auty, jsme dorazili na místo. Předpokládala jsem, že u vchodu budou nějaké stánky s občerstvením, nebo alespoň s vodou, jak tomu zatím bylo u všech ostatních archeologických nalezišť, ale to jsem se opravdu mýlila. Calakmul je ztracený hluboko v džugli, kam se žádnému prodejci nevyplatí dojet. Jakmile jsem však vstoupila na jeho půdu, na hlad a žízeň jsem úplně zapomněla. Je to rozsáhlé starobylé mayské město, jehož jednotlivé budovy jsou od sebe poměrně dost vzdálené a dělí je neprostupný porost, v současnosti jsou ale propojené pěšinami. Toto místo je domovem jaguárů a ve vzduchu byl cítit zvířecí pach, který jsem dosud znala jen ze zoologické. Objevování pyramid, které se vždy náhle vynořily z džungle, bylo fascinující. Největší zážitek nás ale čekal po výstupu na nejvyšší z nich, která vyčnívala nad vrcholky stromů. Kam oko dohlédlo, byl jen prales táhnoucí se za obzor, na všechny světové strany, nikde ani náznak civilizace, jen nekonečná džungle...
Další ráno jsme ještě zajeli do mayského města Xpujil s neobvyklým palácem, jemuž dominovaly tři obří věže, a pak už jsme vyrazili směrem k laguně Bacalar s tyrkysovými i tmavomodrými odstíny průzračně čisté vody. Byl poslední den v roce, ale teplo jako v létě, takže silvestrovské koupání nemělo chybu. Se starým rokem jsem se pak loučila ve vlnách tmavé laguny, která téměř splývala s šerou oblohou, s dominantou měsíce v úplňku, jehož stříbrný svit propojoval podzemní i nadzemní svět.
