„Touha je zázrak,“ zpívá se
v jedné písničce. Když si člověk něco z hloubi duše
vroucně přeje a dělá vše pro to, aby si své přání splnil,
život mu to nakonec umožní. Také jste to už někde slyšeli?
Přemýšleli o tom a říkali si, že na tom něco je? Ve své
bezstarostnější a idealističtější fázi mládí jsem této myšlence absolutně věřila,
nedokázala jsem si představit, že by to mělo být jinak. Je to
intuice, říkala jsem si, musí to tak být. Konec konců se
najde dostatek lidí, ať už slavných osobností nebo známých
z mého okolí, kteří tento krásný ideál svým životem
nějakým způsobem naplnili, nebo to tak přinejmenším vypadá.
Jenže se život se ukazuje být o něco složitější. Výzkumnou misi do Mexika jsem si poprvé vysnila někdy ve třetím ročníku na vysoké, kdy jsem se o kulturu Latinské Ameriky začala intenzivně zajímat. Nebylo těžké se k ní dostat, Středisko ibero-amerických studií se na mě denně mlčky usmívalo v témže patře, kde se konala většina přednášek a seminářů překladatelství a tlumočnictví, které jsem tehdy studovala. Z hodin překladu jsem se chodila odreagovat na semináře o velkolepých předkolumbovských indiánských říších, o afrických vlivech v kubánské kultuře, o magičnu v latinskoamerické literatuře i myšlení. Seznámila jsem se tam se skupinkou latinskoamerických intelektuálů a hltala jejich vášnivé diskuse o politice, indigenismu, literatuře... Snila jsem o tom, že se stanu antropoložkou a budu jezdit do Latinské Ameriky zkoumat každodenní život a postavení původních obyvatel, že o nich budu psát a časem vymyslím projekt, který by zlepšil jejich životní úroveň, pomohl jim rozvíjet jejich kulturu, nebo alespoň přispěl ke vzájemnému kulturnímu obohacení současných latinskoamerických indiánů a Evropanů. Tato vize mi dávala sílu k tomu, abych dokončila studium, které mě už nenaplňovalo.
Konečně přišel vysněný okamžik. Po šesti letech vysilujícího studia jsem odpromovala a hned nastoupila do prvního ročníku doktorandského studia iberoamerikanistiky. Ovšem místo abych si hned podala žádost o stipendium do Mexika, bojovala jsem se zákeřnou nemocí. Rozvinutý syndrom chronické únavy, k němuž značnou měrou přispěla náročnost studia překladatelství, udržoval mé tělo ve stavu naprosté vyčerpanosti a v teplotách, které se zvyšovaly po běžné fyzické či psychické námaze. Během tří let trvání nemoci jsem úspěšně absolvovala všechny zkoušky včetně státnic, přičemž jsem si přivydělávala překladem beletrie a později i výukou jazyků. Nad nemocí jsem nakonec zvítězila, a abych si zdraví utužila, odjela jsem na půl roku pracovat do kanadského Vancouveru, obklopeného oceánem, ostrovy porostlými džunglí a nádhernými horami. Na ten úžasný půlrok nikdy nezapomenu.
Po návratu z Kanady jsem si ihned podala žádost o stipendium do Mexika. Ve výběrovém řízení jsem obstála a začala se intenzivně připravovat na cestu, k níž mělo dojít za půl roku. Cítila jsem se ve skvělé kondici a těšila se, ale do mysli se mi začaly vkrádat různé nepříjemné obavy, které jsem dříve neznala. Tři měsíce před odjezdem jsem zalehla se zdánlivě bezvýznamnou virózou, která se však vlekla celý měsíc. Znejistěla jsem, ale pokračovala v přípravách. Za další měsíc jsem onemocněla znovu, tentokrát angínou. Mé tělo potřebovalo k regeneraci opět celý měsíc, navíc se u mě rozvinula agorafobie, panický strach ze mdlob, a tím se mé měsíční stonání stalo peklem. Dilema, zda cestu do Mexika risknout nebo ne, bylo mou denní i noční můrou. Fyzicky vyčerpaná a psychicky nalomená jsem nakonec zrušila letenku a vzdala se stipendia.
Vyhledala jsem pomoc psycholožky, našla si stabilní práci překladatelky a zhruba za čtyři měsíce byly mé paniky ty tam. Za šest měsíců jsem se cítila plná elánu a radovala se z výrazně lepší odolnosti organismu. Mezitím se naskytla další příležitost odjet do Mexika, tentokrát jako dobrovolná lektorka angličtiny, která by za stravu a ubytování působila v indiánských komunitách, které se mimochodem výborně hodily pro můj výzkum. Myšlenky neziskové organizace, která tuto aktivitu organizuje, velmi rezonovaly s mými dávnými sny – zvýšení životní úrovně chudých indiánů, podpora jejich kultury díky ekoturistickým projektům, vzájemné kulturní obohacení indiánů i Evropanů – až mi bylo trochu líto, že jsem podobný projekt nevymyslela sama, o to víc jsem se však do něj chtěla zapojit. Věřila jsem, že dříve plánovaná cesta do Mexika mi nevyšla právě proto, abych se mohla účastnit tohoto úžasného projektu.
Osud tomu chtěl, že jsem měsíc a půl před odjezdem opět onemocněla. Zpočátku jsem tomu nepřikládala žádný význam, jen se mi nelíbilo, že mi doktorka naordinovala poměrně silná, širokospektrá antibiotika. Uplynuly tři týdny a já měla stále teploty, tělo se zotavovalo nesmírně pomalu. Dva týdny před odjezdem jsem už začala být ve stresu. Obavy spojené se špatnými zkušenostmi z minula se spojily s obrovskou touhou uzdravit se a odjet, která se tím přeměnila v čirou hrůzu z toho, že bych ani podruhé neodletěla. Při každém zhoršení stavu jsem pociťovala obrovské zklamání a smutek, které se střídaly s euforií zažívanou pokaždé, když jsem se ráno probudila v lepší kondici. Začaly mě přepadat náhlé, silné návaly intenzivního bušení srdce, které někdy trvaly celé hodiny, a po nichž se můj zdravotní stav vždy zhoršil. Vyčerpaná, vynervovaná a zmatená jsem pár dní před odjezdem nakonec rezignovala.
Jak zničující je přílišná touha. Ta obrovská touha jít za svým snem, za tím, o čem jsem se domnívala, že je mé životní poslání, je nakonec tím jediným, co mi v tom brání.
Intenzivní, silně emocionální prožívání je nádherné a umožňuje v jediném okamžiku, díky zdánlivě bezvýznamné události, procítit takovou krásu, jakou mnozí lidé nezažijí za celý svůj život. Někdy je to ale neovladatelný masochismus. Jako dítě jsem se tolik těšila na Ježíška, že jsem na Vánoce mívala pravidelně horečku. Z toho jsem naštěstí vyrostla. Jako dospívající jsem se zamilovávala tak silně, že jsem tím všechny své potenciální partnery vždy spolehlivě odradila. Nakonec jsem se i tyto city naučila držet v určitých mezích a našla si přítele. Teď už jen odpoutat se od mexického snu, zapomenout na něj, a pak možná…
