Po vánočních oslavách v Cuetzalanu jsem zamířila k jedné ze svých studentek Betty do Puebly, jeden a půl milionového hlavního města stejnojmenného mexického státu, abych spolu s ní a jejími dvěma malými dcerkami strávila Vánoce. Do ulic tohoto krásného koloniálního města jsem vyrážela převážně sama, protože Betty byla plně zaměstnaná svými dětmi a mnoha jinými starostmi.
Puebla byla od svého založení v 16. století vždy sídlem převážně španělských přistěhovalců a byla důležitou obchodní spojnicí mezi hlavním městem Mexikem a přístavem Veracruz. Je typickou ukázkou mexické koloniální architektury a počtem svých kostelů, převážně barokních, by mohla soutěžit s Prahou. Nechybí v ní zajímavé galerie, muzea, divadla, ani bohémštější malebná zákoutí s pouličními umělci a útulnými kavárnami. Koloniální ráz města je okořeněn malými galeriemi i bohatými trhy s indiánskými řemeslnými výrobky. Oproti hlavnímu městu Mexika je Puebla vzdušnější, čistší, bezpečnější a klidnější a mnohé její periferní části mají ráz spíše provinčního městečka.
Asi po dvou dnech přijel Betty nečekaně navštívit její bývalý manžel a rozhodl se s námi zůstat na Vánoce. Spolu s Betty hned začali plánovat výlety, takže hned druhý den jsme na můj návrh vyjeli na prohlídku pyramidy v Cholule, v dnešní době už zcela porostlé trávou, na jejímž vrcholku se trapně krčil kýčovitý španělský kostelík. Z pyramidy byl však pěkný výhled nejen na okolní vesničky, ale hlavně na kouřící sopku Popocafepetl, její méně známou sestru Itzcoatl, zelené svahy Malintzin, na nichž dosud žijí nahuaské komunity, a nejvyšší horu Mexika Pico de Orizaba, jehož vrcholky permanentně pokrývá sníh. Den jsme zakončili návštěvou Bettyiných známých, postaršího páru žijícího ve velmi skromných poměrech v malém domku s velmi plodnou zahradou, který před nás štědře prostřel stůl s veškerým jídlem, které doma v tu chvíli měli. Při prohlídce zahrady pro mě dědeček dokonce utrhl granátové jablko a květiny, a to i přes to, že jsem poněkud neslušně nevypila servírované „atole“ (nápoj z mléka a různých obilovin). S podobnou pohostinností a vřelostí jsem se v životě moc často nesetkala.
Příští den, to už byl ten Štědrý, jsem se probudila ve venkovském sídle Bettyiny rodiny a obdivně vzhlížela k Popo, jehož obrysy se na modré obloze toho dne vyjímaly obzvlášť dobře. S tímto výhledem na střešní terase a s připojením na skype jsem oslavila Vánoce s rodinou a s přítelem a odpoledne jsme s rodinou Betty vyrazili do jakési zapadlé vesnice ve státě Tlaxcala, protože tam Betty potřebovala předat nějaké důležité dokumenty. Do Puebly jsme dorazili až k večeru a stále ještě nebylo rozhodnuto, jakým způsobem strávíme Štědrý večer. Na vaření štědrovečerní večeře už bylo pozdě, tak nezbývalo než navštívit nějakou restauraci, což byla však ještě kolem deváté hodiny značně vágní idea bez konkrétního plánu. V tu chvíli mi zavolal kamarád z Tosepanu Mayolo, který už nesehnal autobus do Veracruzu, kam se na Vánoce chystal za rodinou. Zanechala jsem tedy Betty v teple domova s její rodinnou. Později jsem se dozvěděla, že strávili večer u televize, tak jsem byla za alternativní program vděčná. Vydala jsem se tedy s Mayolem hledat nějaký otevřený podnik, což se ukázalo jako neobyčejně těžký úkol. Jediná otevřená turistická hospoda v centru už byla přeplněná a další hosty nepřijímali, nakonec jsme skončili v restauraci jednoho obchodního řetězce, kam bychom za jiných okolností asi těžko zamířili, nicméně celý večer byl tak absurdní, že jsem se málokdy o Vánocích tak nasmála. Za pár dní jsme pak s Mayolem vyrazili po stopách dávných indiánských civilizací na jih Mexika, ale na to si ještě počkejte.
