Sedím ve vyvýšené jídelně jak na rozhledně a kolem dokola, skrze prosklené stěny, se skýtá výhled na zalesněné svahy i na malebnou nahuaskou vesničku se dvěma věžičkami kostelů tyčícími se nad tmavými střechami. Ani po měsíci mi tento výhled nezevšedněl, pokaždé ve mě podněcuje touhu znovu vyrazit po blátivých, kamenitých cestách do okolních kopců.
Pěší stezky byly ještě před třiceti lety jedinými spojnicemi se sousedními vesnicemi, teprve až ke konci osmdesátých let zde Tosepan začal stavět asfaltové silnice, které umožnily průjezd motorových vozidel, díky nimž se malí indiáni už nemusejí denně vláčet do školy několik kilometrů pěšky a vesnice jsou mnohem lépe zásobeny
potravinami a jiným zbožím. Nicméně staré dobré cesty, nazývané „královské“, se zachovaly, protože je den co den, jen tak pro radost, stále ještě prošlapávají někteří místní na cestě do práce, a já takřka bezcílně, taky pro radost. Místní krajinu s ostře řezanými kopci protkává množství říček a potoků ženoucích se přes balvany a na mnoha místech jejich silné proudy padají z útesů úchvatným vodopádem. Voda prosakuje i do podzemí, v němž vytváří různé jeskynní útvary pronikající do velkých hloubek.
Na povrchu se mezi hustým zeleným porostem tu a tam objeví pozůstatky starodávných sídel indiánů totonaků, kteří tento kraj obývali před šesti sty lety, z nichž nejzachovalejší je v blízkém okolí bývalé obřadní centrum Yohualichan. O několik desítek kilometrů dále se pak rozkládá známější a rozlehlejší Tajín. Mexickým obřadním centrům dominují pyramidy, které kdysi sloužily jako podstavce pro chrámy, v nichž se konaly důležité náboženské rituály. Chrámy byly však všechny zničeny Španěly ve jménu katolické víry, podobně jako většina ostatních hmotných projevů aztéckého náboženství.
Kultura zdejších obyvatel ale naštěstí nezanikla se zbořenými svatostánky, žije dále především v srdcích zdejších lidí - ve vytrvalosti matek, které dosud zpracovávají těsto na tortily na kamenné prohnuté stoličce zvané metate a odmítají chodit obuté, dokonce i v dešti a blátě, přestože by si díky příjmům i lásce svých dospělých dětí mohly dopřát několik párů bot; v trpělivosti, s níž drobní pěstitelé na nedělních trzích v potrhaném oblečení a s úsměvem na tváři vyčkávají kupce, a pokud nepřijde, smění si vzájemně své výrobky s jinými prodejci, jako za starých časů; v razanci, s níž tanečníci v barevných maskách brání vlastním tělem autu, aby projelo mezi svátečním průvodem vesničanů, kteří hudbou a rituálním tancem ve světle svící a v oparu kadidla oslavují svatého ochránce obce.
Náboženské oslavy vždy byly ústředním bodem života indiánů, dalo by se říci, že indiáni pracují, aby mohli poté slavit. Na náklady spojené s oslavami padnou veškeré jejich úspory, často se kvůli nim i zadluží. Přípravám věnují mnoho úsilí a času, dbají na každý detail. Indiáni, kteří sami často nemají co jíst, v den slavnosti bohatě vyzdobí své domácí oltáře, položí před ně květiny, ovoce, navařené pokrmy a napečené sladkosti, ať už je připravují pro zemřelého příbuzného v den svátku všech mrtvých, nebo pro nějakého katolického svatého, který často zároveň představuje některé z předkolumbovských božstev. Oslavy mají pro místní silný emocionální náboj a duchovní význam a jejich hodnota se nedá měřit penězi. O jejich významu svědčí i skutečnost, že spořitelna Tosepanu zřídila speciální druh účtu, který je určen výhradně pro úspory na oslavy.
V den sv
átku všech zemřelých, který tu trvá tři dny, jsou výše popsané oltáře v každé rodině, přičemž každý den se navaří znovu, neboť se hostí pokaždé jiná skupina mrtvých (první den jsou to zemřelé děti, druhý den dospělí a třetí den ti, co skonali při nehodě). Jídlo zůstává před oltářem a od otevřených domovních dveří k němu vede cestička z okvětních lístků, aby mrtví snáze našli cestu k hostině. Co „zbyde“, sní pak rodina druhý den k obědu.
Trochu jinak se slaví například svatý patron vesnice, kdy veškeré přípravy nese na svých bedrech jediná osoba, jejímž úkolem je nejen vyzdobit vlastní oltář, ale zároveň pohostit celou vesnici. Tímto hostitelem je obvykle nějaká vážená osoba ve vesnici, která v rámci indiánské komunity dosáhla určitého společenského statutu. Tato povinnost je (naštěstí pro danou rodinu) jednorázová a při další slavnosti přechází na jiného vhodného adepta. Zatímco svátek všech mrtvých je intimnější oslavou v rodinném kruhu, oslavy svatého patrona se účastní celá vesnice. Doprovází ji různé tradiční tance, přičemž každý z nich má vlastní hudbu, choreografii i masky a reprezentuje určitý mýtus nebo historickou událost.
Výraznou předkolumbovskou tradicí, která se na těchto slavnostech zachovala dodnes, je rituál tzv. voladorů, neboli „létajících lidí“, kteří za zvuku bubínku a flétny vyšplhají na vysoký dřevěný kůl, na jehož vrcholu jeden z nich bez jakéhokoliv jištění tančí a nahýbá se na všechny světové strany, a poté se čtyři „voladores“ spustí hlavou dolů, přivázáni pouze za kotníky, a kroužíce kolem kůlu se pomalu přibližují zemi. Během letu ještě zvládají vyhrávat na zmíněné hudební nástroje. Jedná se o rituál s bohatou předkolumbovskou náboženskou symbolikou, na jejíž bližší vysvětlení však v tomto článku bohužel není prostor.
Neméně zajímavý než bohatý kulturní život vesničanů je také společenský život Tosepanu. Není týdne, kdy by Tosepan neuspořádal nějakou zajímavou společenskou akci, která je vždy zakončena -jak jinak než oslavou s tradiční hudbou a indiánským tancem xochipitsauak (malá květina). Jednou je to zahájení programu dostupné zdravotní péče a prevence pro indiány, jindy otevření nové pobočky spořitelny v další z vesnic, dále například zorganizování veřejné debaty se zástupci vesnic o tom, co v jejich vesnici chybí a co by potřebovali zlepšit, další třeba workshop kanadského antropologa o zdejších léčivých bylinách, či naposledy velký sjezd všech organizací sdružujících drobné pěstitele organické kávy, aby společně čelili nadnárodním korporacím a uhájili svou existenci.
Na těchto akcích se dovídám nejen o potřebách indiánů a podmínkách, v nichž žijí, ale také o možnostech, jak tyto podmínky zlepšit. Jsou pro mě nejen školou o realitě mexického venkova, ale i školou života. Mimo jiné je nesmírně inspirativní pracovní nasazení a zápal organizátorů Tosepanu pro společnou věc. V jeho vedení jsou špičkoví odborníci v oblasti zemědělství, financí, životního prostředí, vzdělání a v dalších oborech, kteří zde pracují za almužnu, ačkoliv by snadno získali velmi dobře placené funkce v bohatých nadnárodních společnostech. Zvolili ale jinak a snad proto je mi tu s nimi tak dobře.
