Můj indiánský domov

V sobotu 10. října jsem po téměř sedmihodinové jízdě autobusem konečně dorazila do Cuetzalanu, indiánské vesničky v severovýchodní části státu Puebla, kde dosud většina obyvatel mluví kromě španělštiny také nahuatlem, jazykem předkolumbovských Aztéků. Cuetzalan je od Ciudad de México vzdušnou čarou sice vzdálený jen 300 km, ale jelikož se nachází v těžko prostupných horách, kde jsou indiánské vísky sotva propojené průjezdnými cestami a autobus v mnoha z nich staví, cesta trvá dlouho. O to zajímavější je ale průjezd místní krajinou, která z vysoko položené, ploché, polopouštní „mesety“ středního Mexika postupně sestupuje do kopcovité zeleně. Postupně přibývá vegetace i vysoké kopce, až se autobus dostane do nádherné horské džungle, položené přibližně 1000m nad mořem. V den mého příjezdu však zároveň se zelení přibývala i mlha a déšť, tak jsem si krásy místní krajiny ten den ještě moc nevychutnala.

Autobus měl zpoždění hodinu a půl a já s napětím očekávala, jestli mě pořád ještě bude na autobusovém nádraží Cuetzalanu někdo čekat. Když jsem vystoupila a popadla své kufry, k mému velkému překvapení ke mně přišel postarší muž s úsměvem na tváři a představil se jako Álvaro, člověk, který mi předtím slíbil doprovod do chatové oblasti organizace Tosepan, která se teď měla stát mým novým domovem. Jeho vytrvalost a odhodlání dodržet dané slovo mě dojaly. Takové dlouhé čekání by málokterý Evopan vydržel. Říkala jsem si, že tady nejsou hlavní zárukou úspěšného setkání mobilní telefony, ale to, že se tu lidé mohou na sebe vzájemně spolehnout, jsou trpěliví a zásadoví. Zatímco v západním světě je teď tolik moderní flexibilita a změna, v tradičních indiánských společnostech se cení stálost, vytrvalost, tradice. Zaradovala jsem se nad představou, že možná vydržely dodnes.

Álvaro mě odvezl k recepci Tosepankali, neboli k „domkům Tosepanu“ (kali znamená v nahuatlu domy, přístřešky), a rozloučil se se mnou s tím, že se druhý den uvidíme na schůzi vedení Tosepanu a zorganizujeme kurzy angličtiny. Objevil se mladý usměvavý Indián Pedro, který si s lehkostí hodil na ramena můj třiadvacetikilový kufr, druhý kufr sevřel v pravici a jako laň vyrazil do kopečka k mému pokoji. Jen tak tak jsem mu stačila. Můj pokoj byl milým překvapením. Kamenné zdi, strop obložený bambusem, celá jedna stěna prosklená, takže do místnosti vpouští plno světla, vlastní koupelna s teplou vodou, dřevěný nábytek. Na místní poměry skutečný luxus. Potěšily mě i úsporné žárovky a třídění odpadu. Álvaro mi vybral jednu z nejteplejších místností Tosepankali, která z jedné strany sousedí s dalším pokojem, z druhé strany je zastavěná do země (protože původní svah je schodovitě upravený) a její strop nese další příbytek. Jen mezi okenními rámy je plno škvír a pode dveřmi třícentimetrová mezera, kudy může v prosinci značně táhnout, nicméně zatím je tu teplo, a tak, podle vzoru místních, budu situaci řešit, až bude aktuální. Protože jsem byla po dlouhé cestě dost vyhladovělá,  vydala jsem se s Pedrem do jídelny Tosepanu na večeři.

Jídelna se nachází v kamenné budově, která má také knihovnu a prostory pro konání nejrůznějších schůzí, z nichž jedna místnost se poté stala učebnou pro mé studenty. Budova je poměrně vysoko položená a je odtamtud nádherný výhled do krajiny i na vesničku Cuetzalan rozprostírající se na protějším svahu, jejíž centrum je od chatové osady vzdálené asi půl hodiny chůze. V jídelně vaří výborně, exotické jídlo jsem nemohla pozřít zatím jen dvakrát, a sice když mi přinesli pekelně pálivý hovězí vývar, pozote, (neboť po pálivých jídlech mi tu bývá špatně od žaludku), a pak když se k obědu podávala vařená prasečí kůže, chicharrón, která vypadala, jako by ji před chvílí z vepříka stáhli.

Druhý den jsem se vydala pěšky do vesnice, byla to velmi příjemná procházka. Cestou jsem potkávala Indiány v bílých plátěných kalhotách, halenách a světlých slamácích, někteří byli bosí, jiní byli obuti do sandálů s koženým řemínkem ovinutým kolem kotníků. Čím více jsem se blížila do centra, tím častěji jsem potkávala Indiánky v bílých, barevně vyšívaných halenách huipili a v sukních. Nemohla jsem uvěřit, že tradiční bílé oblečení Aztéků se v Cuetzalanu udrželo dodnes, místní mi to pak ale potvrdili. Byla neděle, v ulicích bylo živo, z nejrůznějších krámků se ozývala hudba. Největší překvapení mě ale čekalo v centru, jehož uličky byly obležené Indiánkami prodávajícími nejrůznější zboží, které za uplynulý týden vypěstovaly nebo vyrobily. Věci měly většinou rozložené na dece na zemi, případně na stolku. Tak rozmanitý a barevný trh s tolika exotickými plodinami jsem ještě neviděla. Připomnělo mi to slavné aztécké tržiště Tlatelolco, nad jehož bohatostí i uspořádaností zůstával španělským dobyvatelům rozum stát, o čemž pak nadšeně rozpávěli ve svých kronikách.

Na větší prohlídku vesničky jsem ale neměla moc času, protože jsem pospíchala na schůzku Tosepanu. Tosepan je organizace, která původně vznikla jako sdružení zemědělců, ale později své aktivity značně rozšířila. V podstatě se snaží nastavit pro místní lidi takové podmínky, které jim umožní co nejvíce využít jejich přirozeného potenciálu (především tradiční kultury) i přírodního potenciálu krajiny a podnebí. Vyvíjí různé projekty, například pěstování tradičních plodin za podmínek fair trade, ekoturismus, školení žen v tradičních řemeslech atd. Vedení Tosepanu mě vlídně přivítalo a hned jsme dohodli rozvrh pro pět skupin studentů, z nichž každou budu učit 2 x 2 hodiny týdně. Jelikož všichni pracují, bylo obtížné zkoordinovat skupiny tak, aby se všechny vystřídaly během večerů pracovního týdne, tak jsem jim nabídla i sobotu, čímž se vše vyřešilo. Po skončení schůze jsem se vydala hledat krámek se starými novinami, které jsem potřebovala na utěsnění značného množství škvír v prosklené stěně pokoje, jimiž ke mně občas přicházeli na návštěvu urostlí pavouci. Pod dveře jsem připevnila tvrdý karton a několik počátečních dní jsem také zasvětila šití moskytiéry. A skutečně, od té doby spím jak zabitá. 

Hned v pondělí jsem zahájila první kurzy angličtiny… ale o tom až příště.