Monterrey mě přijalo vlídně, u kamaráda Davida jsem cítila zázemí, mé zjitřené nervy se zklidnily, teploty pomalu ustupovaly a já už se začala těšit do Cuetzalanu. Po týdnu jsem už věřila, že se dám do pořádku, ale ještě jsem potřebovala posílit tělo vyčerpané po dvouměsíčním stonání a získat fyzickou kondici. Téměř každý den jsem na chvíli vyšla do ulic a poznala kousek severomexického velkoměsta. Vzhledem k tomu, že Monterrey neustále projíždějí nekonečné kolony aut a že jej kolem dokola obklopují vysoké hory, drží se nad městem směsice smogu a mlhy, které spolu s vysokými teplotami způsobují, že si tu člověk připadá jako v páře pod pokličkou.
Hlavní námistí Monterrey "Macroplaza", vlevo je divadlo
Kromě mlhy je dalším charakteristickým rysem Monterrey beton. Centrum města sestává z mozaiky starých koloniálních paláců a „moderních“ budov, což jsou obrovské plochy betonu kubistických tvarů, v šedé, oranžové, či fialové barvě. Místní jsou na tyto „moderní“ budovy patřičně pyšní, mě však přišly spíše jako projev nevkusu a připomněly mi masivní betonové stavby socialismu. Betonové je například i místní divadlo včetně hlediště, navíc mu zcela dominuje šedá. Mimochodem místní balet je úsměvný, aktuální představení je ztvárněním románku jako vystřiženého z červené knihovny, v němž sborové baletky občas velmi zápasí s udržením rovnováhy. V ostrém kontrastu k obsahu je velkolepá výprava včetně dobové hudby, honosných kostýmů a kulis, které se střídají i po sebekratší scéně, kdy například jedna z hlavních postav jen přeběhne přes jeviště.
Silnými stránkami Monterrey jsou z mého pohledu jeho poloha uprostřed nádherných hor, zajímavá muzea a historická huť přeměněná v kulturní areál a park. Hory porostlé hustými listnatými lesy nejenže pročišťují městskou kotlinu a činí ji dýchatelnější, ale také jsou skvělým místem pro víkendový odpočinek. Ti pohodlnější si udělají rodinný piknik v impozantním kaňonu Huasteca, sportovnější jedinci vyrážejí zdolat vrchol Chipinque, někteří dokonce v běhu. Překonávají tak asi 400 m převýšení. Oproti Čechům však místní nezdolávají hory pro potěšení, ale dělají to čistě sportovně pro kondici. Neprohlížejí si při tom krásy krajiny, ale pozorně sledují stopky či kalorimetr.
Průmyslový charakter Monterrey, hlavní zdroj bohatství tohoto města a jeho historické jádro, na jehož základě se město začalo rozrůstat – to vše ztělesňuje stará huť na výrobu oceli, která je v současné době přeměněná v kulturní areál. Staré budovy huti z červených cihel jsou zachovány a jejich prostory se využívají jako galerie a muzea. Obklopuje je velmi rozsáhlý zelený park, po němž jsou rozsety původní hutní stroje a nejrůznější mechanismy. Červené cihly v zeleni působí svěže a vesele, zároveň důstojně připomínají zlaté časy vzestupu města. Své si zde najdou příznivci historie, umění i procházek v zeleni.
A konečně muzea. V Monterrey skutečně vzkvétá moderní umění, je to znát nejen v kvalitních galeriích s obrazy či fotografiemi, které skutečně zaujmou, ale i v ulicích, kde se tu a tam nečekaně vynoří nějaké zajímavé sochařské dílo. Velmi příjemným překvapením pro mě bylo muzeum mexické historie, v němž člověk doslova prochází jednotlivými etapami vývoje Mexika, od předkolumbovských kultur, přes koloniální období a dobu nezávislosti, až po dvacáté století. Můžete se zde očima procházet po plaketách nejvýznamnějších předkolumbovských obřadních center na území dnešního Mexika včetně Tenochtitlanu, vstoupit do mayské obřadní síně, kde probíhá korunovace panovníka, na velkém elektronickém počítadle se naučit počítat ve dvacítkové soustavě, vstoupit do železničního vagónu z počátku 20. století, ale také se třeba projít různými přírodními prostředími Mexika s příslušnou faunou a flórou. Vše provází dobová hudba či zvuky a také video přibližující danou atmosféru.
Přestože jsem se zpočátku svého pobytu v Monterrey radovala, že je v něm bezpečněji než v hlavním městě, posléze jsem zjistila, že ani zde se nemůžu pohybovat tak volně, jak bych chtěla. Bylo mi sice dovoleno jezdit metrem, jeho jediné dvě trasy však třímilionové město zdaleka nepokryjí. Ve městě jezdí také autobusy, ty však používá jen nižší třída, takže také nejsou zrovna nejjistější, navíc je třeba znát jejich trasy, protože žádný plánek není k dispozici. Na většinu míst tedy nebylo možné se dostat jinak než taxíkem. V těch odchytnutých přímo na ulici však hrozilo potenciální riziko přepadení a zavolat si taxi přes operátora nebyl žádný med. Poté, co jsem se pokusila přivolat taxíka telefonicky a operátorka mi dvakrát za sebou bezdůvodně zavěsila, jsem se už o další objednávky odvozu nepokoušela. Navíc, chtete-li si vzít v Montrrey taxi, musíte znát trasu, kudy má jet. Pokud znáte jen cílovou adresu, taxikář je bezradný. Taková je moje jediná zkušenost s monterreyským taxikářem, ale nejen moje. Poté, co jsem řidiči zřetelně sdělila adresu, jal se ji hledat na mapě. Po delší době jsem se podívala do mapy i já a ulici mu ukázala. Vyrazili jsme, ale v půli cesty jsme začali bloudit. Taxikář každé dvě minuty zastavoval a civěl do plánu města, jezdili jsme tam a zpět, až jsme konečně, téměř po půl hodině, dorazili na místo určení. David tutéž cestu autem obvykle absolvuje za deset minut. Cena na taxametru za tu dobu pochopitelně nehorázně stoupla a taxikář ji bezostyšně požadoval. To jsem rezolutně odmítla, tak jsme se domluvili na nižší ceně. Jenže chlapík neměl nazpátek dvacetipesovou bankovku (tj. cca 30 Kč). To už vyšla ven Davidova maminka, před jejímž domem jsme stáli. Taxikář si začal vymýšlet, že jsem mu řekla špatně adresu a obvinil mě, že jsem mu předem neoznámila, že budu platit vyšší bankovou (padesátipesovou). To už se Davidova maminka rozčílila a začala se s ním hádat. Řidič byl na ni sprostý, nakonec s nadávkami odjel bez zaplacení. V důsledku všech těchto zkušeností s taxikáři jsem tedy byla většinou odkázaná na to, kam mě David odveze autem. Zas tak moc mi to ale nevadilo, protože jsem tak mohla hodně odpočívat a nabírat síly, což bylo přesně to, co jsem potřebovala.
Jedna věc mi však vadila zásadně. Od té doby, co jsem se probudila uprostřed noci a uviděla na nočním stolku, jen pár centimetrů od mé hlavy, velkého švába, jsem už nebyla schopná usnout bez prášků. Další noc běhal po mém pokoji zas jiný švábí návštěvník, zvláště vypasená obrovská černá příšera. Ze spaní mě budily děsivé švábí noční můry, začala jsem vidět šváby i tam, kde ve skutečnosti vůbec nebyli. Nervy se opět začaly vymykat kontrole… Nato David zalepil v pokoji všechny možné škvíry a já jsem zahájila jeho intenzivní dezinfikaci poněkud silným antišvábím přípravkem, až jsem se z toho jednou v noci málem přiotrávila. Trochu mě děsila představa, jak budu zvládat soužití s různými potvůrkami na venkově, kde jich určitě bude mnohem víc, navíc budou některé z nich jedovaté. Nicméně jsem spoléhala na to, že ve svém budoucím pokojíku zacpu veškeré díry a na spaní si koupím moskytiéru, a tak pobyt na venkově přežiju bez větší újmy na mém psychickém zdraví.
Do toho přišel email, v němž jsem se dozvěděla, že bez ohledu na předchozí domluvu nebudu v Cuetzalanu bydlet v tepelně izolovaném domku, ale v letní turistické chatce, kde v zimě značně táhne, a také že se navzdory předešlým slibům budu muset do komunity dopravit sama, a tudíž nemohu počítat s žádnou pomocí při zabydlování, adaptaci či organizování kurzů. Důvody byly do jisté míry pochopitelné, ale pro mě tyto změny představovaly šok. Lidé, na které jsem tolik spoléhala, mě zklamali. Vážně jsem uvažovala o návratu do Prahy. Nakonec jsem v sobě díky obrovské podpoře přítele na dálku našla jakési zbytky vnitřní síly, začala spoléhat jen sama na sebe a pomalu začala organizovat přesun do Cuetzalanu. Spojila jsem se přímo se šéfem komunity, který byl velmi ochotný a přislíbil mi doprovod z autobusového nádraží, abych nemusela sama riskovat jízdu taxíkem. Doufám v to, že až mi bude v chatce zima, pokusím se na místě domluvit si bydlení v domku. V sobotu 10. 10. tedy vyrážím do své první komunity.
