Jak se učí angličtina u indiánů

Za okny hustě prší, jako každý druhý den tady, občas vypadává proud a já využívám ospalé a zachmuřené dopoledne k odpočinku po náročných dnech intenzivní výuky. Učit indiány je úplně jiná káva než učit české studenty. Rodný jazyk místních je nahuat (varianta nahuatlu) a většina z nich se postupně učila španělsky až ve škole, kde se tímto jazykem vyučovalo, aniž by s ním byli indiáni nejdříve seznámeni. Nemají téměř žádnou zkušenost se systematickým studiem cizího jazyka, a řekla bych, že ani s intenzivní výukou čehokoliv (mexické školství bylo v době jejich dětství očividně dost nekvalitní), často neznají základní lingvistickou terminologii, s níž se u nás děti setkávají na základní škole (co je podstatné a co přídavné jméno, co je souhláska, samohláska atd.), o domácím samostudiu vůbec nemůže být řeč. Co se průměrný český student naučí za hodinu výuky, indiánovi trvá aspoň tři. Není to ovšem otázka inteligence, ale nedostatečného základního vzdělání. V kurzech je mnoho talentovaných a chytrých studentů, kteří, pokud se jim věnuje patřičná péče, dosahují skvělých výsledků. A právě metoda Community Inspiration se specifičností indiánských studentů počítá a podává jim látku takovým způsobem, aby se jim opravdu zažila. Vyžaduje to však také nemalé úsilí učitele, který musí látku důkladně procvičit a nesmí zapomenout vysvětlit zdánlivě samozřejmé detaily (zvlášť obtížné je uvědomit si rozdíly mezi španělskou a anglickou gramatikou, které mezi českou a anglickou gramatikou neexistují), i úsilí studentů, kteří musejí na každou hodinu přinést dlouhý domácí úkol. Někteří to po několika lekcích vzdají, ti s opravdovým zájmem však zůstávají a hodiny si užívají, protože Community Inspiration se drží zlatého pravidla „škola hrou“.

Učím tři skupiny dospělých studentů a dvě skupiny dětí, každou dvakrát dvě hodiny týdně. Mezi dospělými mám skupinu bankéřů (ze spořitelny Tosepanu), skupinu pracovníků v oblasti turistických chatek (pokojské, recepční, kuchařky, turističtí průvodci, ale také učitelky v místní školce) a skupinu lingvistů (pracujících na slovníku a gramatice nahuatu) a učitelů (školitelů všech ostatních pracovníků Tosepanu). Dětem je kolem patnácti let a jsou to nejpilnější a nejbystřejší studenti, ale také nejživější a nejhlučnější. Mají ale respekt a jsou zdvořilé. Je vidět, že těmto dětem se už dostalo

mnohem lepšího základního vzdělání než jejich rodičům. Chytrá a příjemná je také skupina lingvistů-učitelů, mému srdci nejbližší, neboť máme i mnohé společné zájmy (jazyky, nahuaská kultura, poznávání jiných zemí) a také stejný smysl pro humor. Poněkud problematická je oproti tomu skupina bankéřů, kteří na hodiny téměř vůbec nechodí (pročež jsem jich musela už několik z kurzu vyloučit), často „zapomínají“ domácí úkoly a při hodinách se pubertálně chichotají. Jejich svět mi asi bude vždy trochu vzdálený.

Životní úroveň vesničanů, kteří se aktivně zapojují do produkce a vývozu organické kávy organizovaných Tosepanem, je znatelně lepší než životní úroveň ostatních obyvatel regionu. Nejenže je pro ně prodej kávy za podmínek fair trade výnosnější, ale také mohou využívat různé programy Tosepanu, například postavit si za výhodnějších podmínek dům, naučit se praktické tradiční řemeslo nebo získat lepší vzdělání pro své děti. Tosepan má pro místní rozvoj obrovský význam. Zaměstnanci Tosepanu potřebují angličtinu nejen pro vyhledávání trhů fair trade pro odbyt organické kávy a dalších produktů ve světě, ale také pro získávání důležitých informací na internetu, komunikaci se zahraničními partnery, poradci i obchodníky a v neposlední řadě i pro kontakt s turisty, kteří se ubytovávají v jejich ekologických chatkách. A mě upřímně těší, že můžu tuto organizaci, která zlepšuje život nahuaských indiánů a usiluje o rozvoj jejich kultury, aspoň trochu podpořit.