Po osmi měsících výuky v Cuetzalanu jsem si myslela, že své studenty už celkem dobře znám. Po testech jsem ale zjistila, že mě pořád mají čím překvapit. Překvapením pro mě byl hlavně jejich způsob uvažování, který zpochybnil to, co jsem v Čechách považovala za samozřejmost.
Vzhledem k tomu, že tři studenti testem neprošli a jedna studentka se ke zkouškám vůbec nedostavila, považovala jsem za samozřejmé, že tyto nešťastníky zařadím do méně pokročilých kurzů, aby nezdržovali ostatní ve skupině, kteří test zvládli, a aby si pro své vlastní dobro látku znovu zopakovali a lépe zažili. Jeden z těchto studentů, který je shodou okolností prezidentem Tosepanu, odjel na tříměsíční stáž do Španělska, takže si látku bude muset zopakovat tak jako tak, a další se v kurzech už neukázal. Třetí studentce, Amelii, jsem navrhla, aby chodila do skupiny, která je jen o něco málo pozadu za její původní skupinou (Kaltou), protože studentům v této skupině jde učivo trochu pomaleji. Amelia souhlasila. Ještě jsem ji ale pozvala na jednu hodinu s její původní skupinou, kde jsme společně probírali výsledky testů. Když se ostatní ve skupině dozvěděli, že by s nimi Amelia neměla už pokračovat, začali hlasitě protestovat. Prý jim nevadí, že neudělala test a že bude ve skupině zdržovat, oni jí přece rádi budou pomáhat. Nastala nečekaná situace, kdy jsem věděla, že z hlediska efektivity výuky bude lepší pro Amelii i pro Kaltu, když si Amelia některé učivo zopakuje v pomalejším kurzu, ale zároveň bylo zřejmé, že bez Amelie se studenti nebudou na hodiny už těšit a výuka je nebude tak bavit, což v důsledku bude mít vliv i na tu efektivitu. Amelia nakonec v Kaltě zůstala a dostává dočasně individuální hodiny, aby si látku lépe zažila.
Ještě větší dilema jsem ale řešila se studentkou Betty z kurzu pro budoucí učitele, která ke zkouškám bez omluvy nedorazila, protože byla na návštěvě rodičů ve městě Puebla. Ano, byly zrovna dvoutýdenní velikonoční prázdniny, nejen pro děti, ale i pro Betty, učitelku prvního stupně základní školy Montessori. Nicméně zkouška se s ohledem na tyto prázdniny konala poslední den prázdnin, studenti o ní věděli dlouho předem a sami si tento termín zvolili. Podle pravidel Betty už neměla v kurzu pro budoucí učitele pokračovat. Kdo nepřijde na zkoušku a nemá k tomu nějaký opravdu závažný důvod, nemůže pokračovat ve stejné skupině se studenty, kteří všichni na test přišli a prošli jím. Jenže Betty je v kurzu nejtalentovanější studentka. Navíc je to jediná učitelka z tosepanské školy, která ani v návalu pracovních povinností kurz nevzdala, a dokonce skvěle zvládá i vysoké tempo a nároky kurzu pro budoucí učitele. Pokud by do tohoto kurzu přestala chodit, na škodě bude nejen ona sama, ale i děti v tosepanské škole, kterým nebude mít kdo předat základy angličtiny.
Věděla jsem, že vědomostně je Betty minimálně na stejné úrovni jako ostatní studenti, takže z praktického hlediska by v kurzu pokračovat mohla, ale proti tomu podle mého názoru výrazně mluvil fakt, že jiná studentka, Lizbeth, se kvůli testům vrátila o den dříve z prázdnin, takže by to vůči Lizbeth nebylo fér. Jenže moje perspektiva není perspektivou mých mexických studentů. A ráda bych zdůraznila „tosepanských“, protože lidé v Tosepanu zdaleka nereprezentují průměrné Mexičany. Měla-li být otázka pokračování Betty v kurzu otázkou SPRAVEDLNOSTI vůči ostatním studentům - jak bychom to vnímali my Češi – rozhodla jsem se navrhnout studentům tajné hlasování o tom, zda má Betty dostat ještě šanci. Ale jak už asi tušíte, celou záležitost jsem takto složitě řešila úplně zbytečně. Studenti se začali sami od sebe Betty zastávat a omlouvat její nepřítomnost u zkoušky a jednohlasně se vyslovili pro její setrvání v kurzu. Betty si tedy dodatečně napsala test, udělala ho výborně a v kurzu pokračuje dál.
Na obou případech je krásně vidět odlišný přístup Čechů a Mexičanů v Tosepanu. V Čechách klademe veliký důraz na spravedlnost, protože jsme schopní si vzájemně závidět a neradi dopřejeme druhému výhodu, kterou sami nemáme, a na efektivní, rychlý pokrok a individualismus, protože výkon jednotlivců a jejich profesní růst je pro nás důležitější než solidarita s ostatními či pomoc slabším. Tosepané ale žádné křivdy necítí a mají pro druhé pochopení. Soudržnosti skupiny a vzájemných vztahů si váží víc než individuálního pokroku. Může to mít pochopitelně svá pro i proti, ale musím říci, že studenti tentokrát dali lekci mně, protože rozbili mé stereotypní vnímání situace a rozšířili jej o nový rozměr, poněkud lidštější.
