aneb malé zamyšlení o slastech a strastech pobytu ve zdánlivě blahobytném ráji leckterého ženského snění.
Jsou ženy, které tvrdí (jak prohlásila svého času jedna poslankyně slovenského parlamentu za stranu SME), že je lepší být smutná v mercedesu než veselá v autobusu.
Jistě jsou ženy, které s ní budou souhlasit a ty, které dají raději přednost tomu autobusu. Já tvrdím, že nejlepší je být veselá ve svém provozuschopném vozidle, na které seženete dostupné náhradní díly.
K tomuto poznání dojde jen část žen, jiná část nepřestane prahnout po princi na bílém koni, se všemi iluzemi, které k tomu patří. Syndrom Popelky nebo Pretty Woman je nevykořenitelný a svým způsobem je poučné si jím projít, ale neuvíznout. Považuji „exkurzi do zlaté klece“ za druh příjemného školení, pokud za vámi nezaklapne mříž.
Je okouzlující být hýčkána v krásném prostředí, jíst vybrané pokrmy a pít drahá vína, válet se na lehátku v exotickém prostředí, nechat se obléknout v drahém obchodě kam vás doveze limuzína… a milovat se se sexy týpkem, který vám vše takové dopřeje. Chyba je myslet si, že takto bude stále, bez ohledu jste-li milenka, nebo manželka, a milý splní vše, co vám na očích uvidí. Za vše se platí. Za VŠE. Pokud nejste podobně movitá jako on, o to víc budete muset poslouchat. Setsakramentsky poslouchat a trpět různé manýry. A nejen to. Strachovat se, že vás vymění. To sice může udělat i kdejaký jouda na mopedu, ale u pracháče to nezkušenou a závislou tak nějak víc zamrzí.
Píši nezkušenou, protože zkušená, která dospěla k životní moudrosti a modelu „každej za svý“, bere životní epizodu ve zlaté kleci, ať je jakkoliv krátká či dlouhá, jako příjemné zpestření života, případně zabezpečení společných dítek a sebe, a možnost řídit si dál svůj život sama.
Smutnějším faktem je skutečnost, že existují muži, kteří se přes svou movitost nechtějí s bývalkou a dětmi náležitě podělit, nebo jsou bývalky, které se zase rozhodly z dotyčného vyždímat co se dá. V tomto ohledu se nedivím předmanželským smlouvám, které jsou, ač působí cynicky a neromanticky, příjemnou pragmatickou pojistkou a každý ví, do čeho jde.
Užít si špetku luxusu je fantastické, v případě jeho přemíry může jedinec dopadnout jak hlavní hrdina filmu Muž z Hongkongu v podání Jean-Paula Belmonda, kde jeho multimilionář je životem v blahobytu tak unuděn k smrti, že jej probere k životu jen zběsilý úprk před zabijáky. Jakmile vše dobře dopadne, nudí se znovu. A nudit se na jachtě a ještě poslouchat pindy majitele platinové kreditky je opravdu smrtelná představa.
Nenechme se zavírat do zlatých klecí, a když už, nechme si otevřenou zástrčku, jedna nikdy neví.
