................................................................................ stál.
Otázku v titulku jsem zahlédla na internetu v souvislosti s poslední dobou ostře sledovaným párem - expremiérem a jeho přítelkyní....
Křesťan a otec čtyř dětí! Jak jen to mohl udělat?! Jak mohl opustit rodinu?... křičí z internetu příspěvky jeden přes druhý.
Stála jsem včera v kostele na svatebním obřadu a uvědomila jsem si, že z nejbližších příbuzných nevěsty a ženicha jsou nerozvedení akorát jedni prarodiče z ženichovy strany, všichni ostatní už jedou druhé kolo nebo si užívají znovunabyté svobody. Všichni byli přítomni se svými novými partnery, dětmi svými i společnými. Všichni v nefalšovaně družném hovoru už od ranního přípitku na nevěstině zahradě až do pozdních nočních hodin ve venkovské hospodě.
Tihle nevěřící, nevěrní psi se dokázali v drtivé většině vždy v rámci slušnosti dohodnout o dětech i o majetku, a ať už byl důvod jejich rozchodů jakýkoliv, zůstali i přes různé peripetie slušnými lidmi a milujícími rodiči, starajícími se společně o své potomky a netahajícími se zbytečně po soudech.
„...budu ti věrný a neopustím tě až do smrti...“ předříkával pan farář a snoubenci to po něm opakovali.
... co bůh spojil, to člověk nerozdělí ...
Ti mladí (třiadvacetiletí) novomanželé si kostel nevybrali proto, že jsou věřící, ale proto, že se jim svatba v kostele líbí a podtrhuje vážnost jejich lásky. A ve svém věku věří, tak jako miliony před nimi, že dodrží sliby předříkané před oltářem.
Hodně z nás, protřelých životem, se shodlo, že je to krásné, ale že tohle bychom už nedali. Že bychom se v případě dalšího sňatku chtěli jen držet za ruce, nejlépe bosí a na rozkvetlé louce a bez slova božího.
A za sebe mohu říct, že bych nechtěla, aby mi můj milý něco sliboval, a sama bych mu jen řekla: Žij si svůj život tak, aby tě těšil, aby tě těšil se mnou, abychom spolu byli šťastnější než bez sebe a buď mi věrný, když mi budeš chtít věrný být...
...ale tohle všechno mohu říci až nyní, s poznáním a zkušenostmi čtvrtého křížku na krku.
Kolem mne stáli lidé, co vyznávají každý toho svého osobního boha, nikoliv toho kolektivního, a také vyznávají slušnou dohodu mezi lidmi, kteří k sobě měli a mají blízko. Nikoliv kvůli církevní tradici, ale proto, aby přáli druhým a neubližovali.
Při oslavě jsem přece jen zaslechla větu: „..jen aby jim to vydrželo...“, „...jak dlouho jim to asi vydrží?...“
Takové věty mě rozčilují! Pryč s takovým blbým klišé !!!
Buď vydrží, nebo nevydrží. A když nevydrží, není na tom nic špatně. Není to špatné, je to jiné.
Jiné.
Člověk může být věřícím křesťanem a několikanásobným rodičem, může mít na první pohled ideální manželský vztah, mediálně opentlený a ejhle, vůbec, ale vůbec a přes veškerou snahu, nemusí naplnit slova písma svatého a být šťastný.
Je na každém jednotlivci, do jaké míry se opravdu šťastný cítí a s kým, a do jaké míry se donutí šťastným se zdát. Do jaké míry se snaží neubližovat i za cenu toho, že ublíží sám sobě. Že se umrtví, že v sobě pohřbí své touhy, až k pohřbení radosti ze života. A je úplně jedno, jestli se jedná o premiéra a vedoucí jeho sekretariátu nebo kohokoliv jiného. Jestli se jedná jen o sex nebo o další věci.
Člověk dělá věci, které dělat chce a které ho těší, pokud ne, lže druhým a v horším případě i sám sobě.
Odpověď pro ty, kteří mají potřebu se ptát jestli to člověku stojí za to?
Stojí.
Nikdo nechodí v šatech toho druhého a proto nemám ráda veškeré podobné odsudky.
Přeji všem, koho vztahové poryvy dostihnou, slušné konce a hezké nové začátky, protože takový je život.
