Pohádka o dvanácti skleničkách ...

Každé vánoce se děti i dospělí nechávají překvapit nějakou novou pohádkou, nejčastěji filmovou, protože ty jsou pak nejvíc diskutovány a cupovány. Co se takhle pokusit napsat nějakou vlastnoručně?

Vždy před koncem roku vyhlížím sníh, abych v něm mohla naaranžovat nápad na novoroční přání. Posledních pár let před svátky ve městech moc nenasněžilo a tak jsem si s letošním aranžmá raději pospíšila už v lednu.
A z něj vznikl námět na krátkou blogopohádku O dvanácti skleničkách.
Nebyla to Mařenka, byl to chlapec Kryšpín, neměl ani macechu, macecha, ani zlého nevlastního sourozence.

Žil byl v normálním bytě, v normální rodině, v normálním městě a v normálním království. A protože se chtěl normálně chovat i při oslavách konce roku, protože slavit se přece musí, a v mládí zvlášť intenzivně,  jak to normálně dělají skoro všichni, vypravil se na Silvestra na hory.

Ve chvíli, kdy zapadl s autem do závěje, začal tušit, že oslava konce starého a začátku nového roku nedopadne tak jak si plánoval. Zdunit se s partou na Božím Daru bez ohledu na počasí.
Tentokrát si nebral ani lyže, protože dle předpovědi počasí měla přijít taková teplá obleva, že chvíli váhal, jestli nemá na nosič hodit kolo. Pršelo a dvanáct stupňů nad nulou slibovalo, že na kopci bude coby dup. Ale od Abertamské křižovatky se počasí změnilo jako mávnutím kouzelného proutku. Začalo hustě sněžit a ve chvíli byla cesta plná sněhových jazyků a za dalších pár okamžiků sjel ze silnice po zbytečném manévrování do obří závěje.
To se mi snad zdá, zíral nevěřícně na sněhovou bouři, ve které nebylo vidět na krok. Když si chtěl zavolat, zjistil, že se má vybitý mobil. Zkusil vystoupit, ale rychle se vrátil zpět do vozu. Když ho začaly přepadat černé myšlenky, protože ani nádrž neměl pořádně dotankovanou, uviděl venku sáně tažené psím spřežením. Muž vzezření něco mezi Santa Klausem a Dědou Mrázem mu zaklepal na okénko.
„Vidím, že potřebujete pomoct. Pojeďte se mnou, takhle večer vám nikdo auto nevytáhne.“ Přehodil přes Kryšpína houni a posadil ho za sebe na sáně.

Nejeli dlouho a po dvou zatáčkách vystoupili před krásně rozsvícenou chalupou.
Uvnitř vypadala jako hospoda nebo klubovna a u velkého stolu sedělo jedenáct strejců. Jeho zachránce si sundal kožich, posadil se k nim a udělal místo i pro Kryšpína.
„Tak co si dáš, mladej? Tady můžeš mít všechno, co tě napadne!“
„Opravdu všechno?“ vydechl Kryšpín a viděl, že každý z mužů má před sebou jinou sklenici, půllitr, číši, nebo hrnek, ze kterého pije.
„No všechno si ochutnat nestihneš, to by nás nesmělo být jen dvanáct, ale muselo být jako dnů v roce, a stejně by to na všechny druhy chlastu bylo málo.“

„Tak začneš se mnou, ne?“ praštil ho zad jeho zachránce.
„Já jsem Prosinec a v prosinci se pije hlavně grog!“ řekl a přistrčil před Kryšpína velký hrnek se zlatavou kouřící se tekutinou.
Host se nedal třikrát přemlouvat.
Hbitě pokračoval s Lednem a svařákem. V únoru je taky ještě hrozná zima a tak si dal s Únorem ještě punč. V březnu už se vše pomalu zelená a tak se s Březnem pila Zelená. Ta byla moc sladká a tak se napravil whisky s Dubnem za kamnama. Květen prohlásil, že ostatní pijou samé sprosté pití, když půlnoc právě odbila, a nabídl Kryšpínovi šampaňské. Červen nedal dopustit na bylinky a nalil ferneta. Červenci bylo horko a pucucával apperol spritz. Srpen prohlásil, že na žízeň je nejlepší pivo. Září si pochvalovalo, jak pěkně dozrálo obilí a nalilo gin. Říjen namítl, že proti slivovici je to břečka. Navíc se dá slivovička vypálit úplně ze všeho, proto taky mohli Marušce, když tu byla před Kryšpínem, nabídnout fialky, jahody i jablíčka. A Listopad, který seděl až na konci, vida v jakém stavu se k němu Kryšpín nad ránem dostal, se s ním podělil o svou archivní lahev Chateauneuf du Pape, protože správně odhadl, že mu jí host už moc neupije.
„Honem kluci, pojďte sem, vždyť je to Kryšpín!“ probudil ho křik a bušení do okénka předních dveří.
„Prosím tě, kde jsi byl? Měli jsme o tebe strach. Kdyby nepřišla ta esemeska, že budeš slavit U měsíců, volali jsme horskou službu. A kdo tě sem přivezl? Vždyť jsi na plech. Co si dáš?“
„Vodu, jen vodu,“ slyšel se Kryšpín zasípat.

Netušil, kdo za něj poslal zprávu, kdo ho i s autem dovezl k horskému hotelu, ani kde byla chalupa, kde strávil noc. Všichni mu tvrdili, že taková neexistuje a jeho historku o partě dvanácti měsíčků považovali za nepříliš originální alibi pro noc strávenou nejspíš s nějakou tajnou vdanou známostí, jejíž choť zachraňuje chod státního hospodářství.
Nad tím, že mu kámoši nevěřili, mávl rukou, co ale už nikdy nezapomene je zkušenost, že alkohol se nemá míchat, ani když jste ve vybrané společnosti.
Příjemný konec roku a úspěšné vykročení do toho nového všem mým čtenářům, blogerům i adminům přeji.
Starší blogopohádky:
Čtyři pelešniceO ztracené rukaviciO pačesovníku