O myšlení mimo rámec a kapitole 21

Jeden soukromý článek pro mé sofistikované čtenáře ...aneb proč mám ráda lidi, kteří rozumí liškám.

... myslete mimo rámec

Stává se mi, že mi píšou čtenáři a žádají mne o radu. Píšou, že jim mé články o vztazích s lehkou dávkou sarkasmu dávají chuť do života a odlehčují jejich situaci.
Často je ve svých odpovědích nepotěším, jsem ve svých radách krutější než ve svých blozích. A jsem ještě krutější v radách svým nejbližším, protože je mám ráda a nechci je medovat.

Nedávno mi přítel, kterého si velmi vážím, řekl, že základ jeho bytí je popsán v kapitole dvacet jedna. Vzpomněl si na ni, když jsme se smáli tomu, že nic není v životě dokonalé a konstatovala to už liška, když jí princ vyprávěl, že na jiné planetě než Zemi nejsou lovci, ale ani slepice...
(Kdo netuší o jakou kapitolu se jedná, prozradím, že o kapitolu 21 z Malého prince.)
Chvíli jsme o té kapitole mluvili, o růži, o ochočování, o radosti z naplněných očekávání a o tom, jak lidé, kteří neposlouchali, co liška vyprávěla,  dělají život sobě i ostatním zbytečně složitější a smutnější.
Četla jsem pár názorů, kde pisatelé házeli lišku i prince do pytle velkých klišé, ale já na ni nedám dopustit. Nestalo se mi, že by mne lidé, kteří skutečně pochopili její slova, zklamali.

„Proč se tak chová, copak neví, jak mne tím trápí?“ posteskla si jedna dobrá duše.
„Proč si někdo druhého ochočí a pak mlčky odloží?“
Inu, na to se dá odpovědět tak, jak stojí v jednom starém moudru a jak jsem už mnohokrát odpověděla:
Pokud tě někdo, koho máš rád trápí, pokud se k tobě nechová tak, jak ty chceš, dej mu čas, řekni mu proč a ujdi s ním ještě kus cesty. Lidé mají svá slabá místa a životní etapy a mohou se měnit. Stanov si, jak daleko s ním takto půjdeš a když se nic nezmění a on ti nenaslouchá, jdi svou vlastní cestou, nebo to přijmi tak, jak to je. Pokud ti to stojí za to.

Lidé dělají to, co dělat chtějí. Pokud ne, lžou jiným nebo sami sobě. Pokud někdo necítí zodpovědnost za pouto, které vytvořil a na přímý dotaz odpovídá neurčitě nebo vůbec, případně s povzdechem „... nechtěl jsem ublížit“, zatímco druhý má pocit, že si s ním pohrál a odsunul bez výstrahy na vzdálenou, ne-li slepou kolej, aby si ho tam možná někdy, na chvíli, příležitostně vyzvedl, pak se takové chování podobá modernímu upírství.

„Můžeš si brát energii ze stromů, z věcí, ... ale nikdy ne z lidí!“, říká Zdeněk Svěrák ve filmu Akumulátor I. 
Bohužel, tak jako lidé loupí jiné věci, loupí i energii druhých lidí. Někteří vědomě a jiní nevědomky. Někdy si říkám, že legenda o Drákulovi a všech jiných upírech má základ právě ve vysávání energie. Oběti domnělé nebo skutečné sem tam dokáží vytáhnout nejen česnek, ale i dřevěný kolík a kladivo, ale vždy závisí na těch dvou a do jejich duší nikdo cizí nevidí.

A úplně nejlepší rada proti podobným steskům a atakům upírů není mít kurz obrany proti černé magii, ale mít rád sám sebe. Hledat štěstí uvnitř nikoliv vně. Vnější svět je pouze prostředníkem. Udělat pro svá přání, sny a  touhy maximum, zamyslet se mimo rámec svých zklamání a nebrat je jako svůj problém, ale jen poznání.
Člověk nemůže za to, že někdo liškám rozumí a jiný ne. Někdo nechce a někdo to neumí. Štěstí je včas rozeznat, kdo je kdo...

Snad tento článek aspoň trošičku pomůže nejen té, které je určen, ale i jiným, kteří si pokládají podobné otázky ...