O máslový pyramidě, touhách i rezervách ...

Často mívám pocit, že pro samá budování bytelných a pohodlných spodních pater Maslowovy pyramidy potřeb, odsunuji své skutečné touhy do říše snů.

Říkávám jí máslová. To proto, že když si představíte, že se vám nějaký sen (v původním tvaru špice z opravdivého másla) rozpustí, tak si na té rozlité nízké spodní vrstvě v pohodě usmažíte vajíčka a to je jeden ze základů bytí.

Když mám pocit, že je vše ošéfováno, vydrolené kameny základu zpevněny, sociální a průzkumné vazby saturovány, …  a sednu si ke klávesnici, že konečně napíšu aspoň blog, je večer, a já s výmluvou na únavu padám v betli, případně naprosto hloupě a primitivně prokrastinuji, ukusujíc právě dovezenou pravou maďarskou klobásu, kterou jsem si zakázala sežrat.

Dívám se kolem a vidím mnoho lidí, lebedících si na prvním, druhém, třetím patře, případně uvízlých v mezaninu, bez potřeby prozkoumat střechu, nemluvě o možnosti posadit se aspoň na chvíli na komín.

Kdysi jsem četla o prvních mužích na křídlech, o tom, jak se jim nedařilo vzlétnout, když byl jejich stroj příliš těžký. Když byl lehký, ale nedostatečně pevný, hrozilo zřícení. Záleželo na vybalancování obou faktorů.
A tak je to v životě se vším, přílišným budováním přehnaně bytelného základu se nedostaneme výš a jeho podceněním dlouho v luftě nevydržíme. Protože neexistuje hranice, co je málo a co už moc, musíme ji objevovat sami. Kde přidat, kde ubrat a kde riskovat.
A tak ležím někde pod střechou, na pěkně osazené široké pozednici, vymýšlím, jak osadím na sloupky vazné trámy a na ně krokve a jakou barvu budou mít tašky, a jsem ráda, že mi k tomu všemu stačí tužka a papír, vlastně klávesnice a sklo a můžu si dovolit, aspoň na chvíli, celou tu svou pyramidu vyplnit třeba jak John Lennon.

„Čím člověk může být, tím také musí být. Musí být věrný své přirozenosti…
Na této úrovni jsou rozdíly mezi jednotlivci největší.“
                                                                                  Abraham Maslow