O malých a velkých lidech a vratech do nebe

„... ten obrázek namaloval Dalibor hned ten den, jak jsme se to dověděli,“ řekla mi Olina, když jsem chválila kresbu na smutečním oznámení a ptala jsem se, jestli to namaloval on. A podotkla, že když obrázek viděl pan farář, tak se dotázal, proč ta vrata do nebe nejsou otevřená.

kresba : Dalibor Nesnídal

Seděli jsme po obřadu v oblíbené Honzově hospůdce - Atmosféra, popíjeli smuteční kávu, ochutnávali závin a dumali nad tím, že na ta nebeská vrata se přece musí klepat, že za nimi stojí vrátný, nebo svatý Petr a ten rozhodne, jestli dotyčného pustit dál nebo ho odeslat do očistce či rovnou do pekla. A tak ta vrata nemohou být otevřená dokořán, nebo být opatřena měřičem hříchů a otvírat se na fotobuňku, místo toho svatého Petra.
Ale protože nikdo z nás u vrat či brány do nebe nikdy nebyl, a někteří se tam nedostanou ani po smrti, zůstaly naše úvahy v rovině čistě teoretické.

*

„... napřed budu mluvit já, pak pan starosta a pak byste mohla říct něco Vy. Za umělce...“ řekl mi pan farář, když jsme s kolegou, hodinu před obřadem, pokládali kytici k rakvi před oltář a rovnali stuhu.
Nepočítala jsem s tím a krve by se ve mně nedořezal.
Mám mluvit na pohřbu! Před plným kostelem!
Bojím se, ale musím, kvůli Honzovi i Jáje!

Smuteční hosté čekali před vchodem, až se s Honzou naposled rozloučí nejbližší pozůstalí.
Jája (manželka) nechala sundat víko rakve, naposledy položila Honzovi ruku na srdce, které ještě před pár dny hřejivě tlouklo, a tiše k němu mluvila.
Já už slzy neměla, vyplakala jsem je za celý týden, kdy jsem byla mezi posledními, kdo Honzu viděli živého.

Kostel se pomalu naplnil a pan farář mluvil o Honzově životě moc hezky a optimisticky, a tak kladně..., že by se mohlo zdát, že jeho cestu dláždil jen samý úspěch a ocenění.
Knižní vazby v mnoha soukromých a veřejných sbírkách v České republice, Anglii, Francii, Itálii, Nizozemí, Izraeli, Kanadě, Německu, Řecku, Švédsku, Švýcarsku, Vatikánu a USA. Desítky samostatných a skupinových výstav v zemích čtyř kontinentů....

Vybavila jsem si i ty věci, které nezazněly, a nebyly zdaleka tak jednoduché a idylické, jak by se pro nezasvěceného posluchače zdály být. Věci, které nám Honza ještě před pár dny vyprávěl...
Jak se rozhodl odejít začátkem osmdesátých let  z Československa, protože mu soudruzi bránili v práci, sabotovali zakázky ze západu a jinak „zpříjemňovali“ život, jak utíkal s kamarádem přes Dunaj z Maďarska do Rakouska, jak se prostřihávali plotem u řeky, jak se báli, že je zastřelí, jak ho ve Švýcarsku nechtěli přijmout do spolku knihařů, protože něco jiného je host z východu a něco jiného emigrant, co jim vezme práci, jak v Americe začínal se ženou od nuly, jak se stěhovali...
Nikdy si nestěžoval, na život a na nemoci, přestože řadu vážných překonal. Byl studnicí prožitků , optimismu a naděje. Velký člověk ve vzpomínkách všech, co ho znali.

*

Jsou lidé velcí a malí. Velký talent nemůže mít malý člověk. A vzrůst v tomto ohledu nehraje žádnou roli. Dokonce ani bohatství, moc a pomíjivá sláva. Velkými lidmi jsou i lidé, považovaní jinými za prosté. Velkými lidmi jsou lidé se šťastným a dobrým srdcem, velkorysí milovníci života v jakékoliv jeho podobě. To jsou dle mne velcí lidé.

A kdo jsou ti malí?
Všichni ti, víc než malí lidé,  jako například pohraničníci co stříleli po prchajících, dozorci v lágrech, členové prověrkových komisí, udavači z uličních výborů, donašeči a pohůnci všeho druhu, kteří takovou práci dělat nemuseli, ale dělali, a také všichni ti, co si myslí, že obyčejnému člověku, jako jsou oni, je nejlépe v kleci u koryta pomyjí s diktaturou správců zvěřince......
Lidé závistiví, malicherní, nepřející, přející si, aby sousedovi koza chcípla, lidé, co se bojí sami vylézt na kopec ale nechtějí to dopřát těm, kteří tu odvahu mají, podle hesla: když ne já, tak ty taky ne...
Kdyby takoví lidé mezi námi nechodili, daleko hůře by v jakékoliv zemi vznikla totalita. Ale takoví lidé už jsou a budou a těm ostatním nezbývá nic jiného než s tím počítat a snažit se, aby takoví lidé dostali co nejméně příležitostí rozhodovat o životech druhých...

*

Po panu faráři mluvil pan starosta a pak jsem vystoupila na stupínek já a hlas se mi lámal a ze všech sil jsem se ho snažila zesílit tak, aby mě slyšeli aspoň pozůstalí v prvních řadách.
A mluvila jsem o tom, jak byl naším dlouholetým členem a spoluzakladatelem tradice uměleckých plenérů, jak všichni umělci rozličných profesí vždy skončili u něj v dílně s touhou si také něco svázat. A mnozí i svázali, včetně mě. A  jak v každém tom kousku, každé knize, vazbě, stránce, ulpěla jeho energie, jeho otisk, který tady zůstane navěky. Jak vnášel do našeho spolkového života vždy radost, moudrost, radu profesionální i soukromou a to vše s velkou pokorou a láskou ke své práci. Protože za každým úspěchem stojí kromě talentu hora tvrdé dřiny a vytrvalosti a jen část lidí si může říct, že dělalo celý život práci, kterou milovali a udělali pro ni vše.

*

Olina mi ještě pak řekla, jak si všimla, že jsem na konci řeči měla kázání o tom, aby si z Honzy ti ostatní vzali příklad. A já si uvědomila, že je to tak dobře, že kázání do kostela patří a když tentokrát nekázal pan farář, kázala jsem já, i když jsem to vůbec neměla v úmyslu.
A v tu chvíli jsem si opět uvědomila, jak je život krásný, ale krátký  a jak má člověk naslouchat těm velkým lidem a ty malé, zvlášť, když vám dupnou na nohu, kopnout okamžitě tou druhou, zdravou, do zadku, aby se zbytečně neztrácel  ten drahocenný čas, který můžeme strávit  tím co je nám milé a příjemné, a s těmi, které máme rádi  a kteří mají rádi nás...

*

Jendo, ať je Ti země lehká a ať Ti v nebi kamarádi nalévají samé dobré víno, které jsi měl tak rád... 

Š@B

*

P.S.: Více o Janu Sobotovi zde