Nevěsta, která neutekla

... další neuspořádaný úryvek z rozepsané knihy „Nesmělá automobilistka.“...........

Ta velká sláva začala u mě doma. Hodinu před tím, než jsme měli odjet do obřadní síně, přinesl švagr svatební dar. Dopravil ho do osmého patra paneláku, po schodech, ještě s partou pomocníků, protože dar byl tak velký, že se nevešel do výtahu. Když se objevil ve dveřích, narval dar do malé předsíně a zabral ji skoro celou. Bytem se vzápětí roznesl řev a kvikot. V nastalém zmatku nebylo patrné jestli křičí víc družičky nebo divočák v kleci.
Bedřich byl vášnivý nimrod a tak ho nenapadlo nic jiného, že na poslední leči divoké prase nezastřelí, nýbrž odchytí a ozvláštní tak banální svatební obřad.

V malém panelákovém bytě už tou dobou nebylo k hnutí. Rodiče, svědci, družičky, přátelé a děti, se rozdělili do dvou skupin. Jedna nápad adorovala, druhá si klepala na čelo a kroutila čelistmi. Děti nadšeně okukovaly prasátko v dřevěné kleci a chtěly mu cpát chlebíčky.
„Kristýno, co s tím prasetem budeme dělat?!“ otázala se zhnuseně má matka a povytáhla nevěřícně obočí. Přítomní pánové si na ten úkaz připili novým panákem, ženich tuplovaným. Družičky se štítivě protahovaly úzkou škvírou kolem klece do koupelny. Táta jako šofér nepil a situaci analyzoval.

„To čumíte, co?“ rozchechtal se Bedřich a přihnul si bez okolků z lahve pálenky.
Nevím jestli jsme byli zděšeni víc my nebo divočák. Asi on, protože kvičel, prodíral se rypákem ven a kálel kolem sebe jak se dalo.
„Za půl hodiny musíme být na obřadu,“ přerušil otec vášnivou debatu ohledně nového svatebčana. Korpulentnější svatebčané se s nevolí jali přelézat klec, protože se nevešli do úzké uličky, která v předsíni zbyla, což prase rozlítilo ještě víc. Bylo rozhodnuto ponechat kance bez dozoru a situaci vyřešit následně.

Na svatbu jsme přijeli včas. Stála jsem tam a prosila nebesa, aby už to bylo za mnou. Ve chvíli, kdy se mě oddávající úředník zeptal, jestli si chci Milana vzít, jsem si říkala, jaké by to asi bylo, kdybych řekla NE. Prostě ne, jako se to občas vidí ve filmu. Ale já nebyla ve filmu, stála jsem úplně skutečně v obřadní síni a všichni kolem nebyli komparsisté, ale opravdoví svatebčané včetně mého nastávajícího. A to NE v mé hlavě nebylo z náhodného popudu, to ne tam leželo od počátku. Celý život jsem se bála a bála jsem se říct i to ne právě zde. A tak jsem místo ne, které jsem cítila, řekla ano a v duchu si vroucně přála, aby to už skončilo.

Svatební hostinu připravili manželovi kamarádi ve sportovním klubu. Na zeď mu pověsili jeho fotografie krajinek, plastové ubrusy nahradili opravdovými. Na stole byly vedle příborů připraveny i rohlíky. Asi k předkrmu a s velkým předstihem, protože jak jsme po chvíli zjistili, daly by se s nimi hravě zatloukat hřebíky. Naštěstí další pokrmy byly poživatelné, ale zábava se nesla v duchu otázky: Kdo se postará o divočáka? Švagr už byl pod obraz a jeho pomocníci zmizeli. Neměli jsme moc času. V rámci originality naplánoval manžel naši svatební cestu hned  na onen večer. V devatenáct hodin nám odjížděl rychlík na Slovensko, kde zamluvil romantický pobyt v bývalém klášteře.
Po rodinné poradě a několika telefonátech, otec nekompromisně zvedl několik použitelných svatebčanů a sestavil z nich prasečí komando. Komando odjelo, místo zákusku, stěhovat prase na zahrádku jednoho obětavce, do prázdné kůlny. Vrátilo se splaveno akorát ve chvíli, když jsme museli hostinu opustit, abychom se stihli převléct, popadnout kufry a dojet na nádraží.

Stihli jsme vše, i zamést celé schody v našem domě, protože je prase pokálelo od shora až dolů. K vlaku jsme doběhli na poslední chvíli.
„Objednal jsem nám lůžkové kupé,“ zasnil se Milan. „Nikdo z mých kamarádů ještě neměl svatební noc ve vlaku.“
Jenže ono se řekne svatební noc ve vlaku. Rozechvělá novomanželka by si hned představila Orient Expres s plným servisem a chladícím se sektem na stolečku u okna. Místo sektu nás v kupé čekalo zcela jiné překvapení. Můj drahý si neuvědomil, že lůžkové vagóny mají kupé třílůžková. A tak naše svatební noc proběhla ve třech. Já, manžel a úplně cizí chlap.
Když jsem usínala, úplně dole, manžel uprostřed a ten člověk až nahoře, bezděčně jsem si říkala, jestli tohle nemá být taková předzvěst věcí příštích.
„Mohla jsem dnes utéct a neudělala to,“ honilo se mi hlavou. Na ten skutečný útěk jsem si musela počkat ještě deset let.

..... konec kapitoly

P.S. : Úryvky z knihy na sebe nenavazují časově ani dějově, je to jen taková malá ochutnávka, která mě má vyburcovat k jejímu dokončení, pospojování, zpřeházení nebo smazání...
A už vůbec zde na blogu nenajdete to nejlepší a nejpikantnější, to si samozřejmě nechávám jen a jen do knihy samotné. ;-)
(Kniha není autobiografická, ale pouze lehce inspirováná ději okolními...)