Po internetu se rychlostí blesku rozletěla fotografie dvou záchodových mís z olympijského centra v Soči. Zmíněné klozety jsou zabudovány vedle sebe bez jakékoliv oddělující příčky, což vzbudilo nejprve úžas jak reportéra, který úkaz vyfotil, tak následně dalších médií a světové veřejnosti.
twitter.com/BBCSteveR
Kdo někdy navštívil Rusko a nahlédl do místní toaletní kultury, diví se mnohem méně.
Stejně jako já.
Koncem osmdesátých let jsem se účastnila studentské brigády na archeologických vykopávkách v Estonsku, které tehdy bylo, jako všechny pobaltské republiky, součástí Sovětského svazu. Za vydělané peníze jsme ještě chvíli cestovali. Do Vilniusu, Petrohradu a nakonec do Kyjeva. Bydleli jsme na studentských kolejích a tak jsme měli možnost obhlédnout různá sociální zařízení. Proti nim byly i Strahovské koleje Hiltonem.
Už prvním varováním bylo přepřahání podvozku našeho vlaku v Čierne pri Čope na širokorozchodnou kolej. Po dojezdu na místo nám v pět ráno bez varování zamkli záchody a odemkli je až po přepřáhnutí. To trvalo 5 hodin, přičemž se z vlaku nedalo vystoupit, protože byl nadzvednut vysoko nad koleje, aby pod něj mohl najet jiný podvozek. Napřed jsme nevěřili a pak v zoufalství čurali do všech nádob, které jsme našli (hlavně do ešusů), protože z okýnek nám to jednak přišlo necivilizované a jednak bylo všude plno dělníků. Větší trýzeň a bezmoc jsem ohledně naléhavé potřeby nezažila.
Po příjezdu do Tallinu jsme zjistili, že sprchy jsou ve sklepě a toalety na patře, společné pro všechny, bez klasických dveří. Místo nich byly dveře jako do kovbojského salonu s mezerou uprostřed i po stranách. Výhodou takové úpravy bylo, že nebyl nutný otáčecí kotouček volno – obsazeno, hned bylo jasno. Naštěstí studená i teplá voda tekla každý den a my netušili, že je to pouze pobaltský luxus.
V Petrohradě (to se ještě jmenoval Leningrad) nás ubytovali ve čtrnáctém patře jedné z budov obrovského areálu. Nejezdil zde výtah, společné sociální zařízení bylo rozbité, záchody úplně bez dveří a sprchy opět v suterénu. Stěny pokojů byly vyzdobeny desítkami zabitých a rozmazaných švábů a slůvko tarakan, což je šváb v ruském překladu, do smrti nezapomenu. Hned po příjezdu, unavení a zpocení, jsme se čtyři dívky vydaly do sprch. Omotaly jsme se jen velkou osuškou a seběhly do přízemí, kde nás vrátná zmrazila prohlášením, že sprchy jsou otevřeny pro ženy jen v pondělí, středu a pátek, pro muže v úterý a čtvrtek a dnes máme smůlu, protože je sobota. Stály jsme tam jak boží umučení, když se nás ujal jeden bulharský student, který se nabídl, že nás dovede do jiné budovy, kde teče teplá voda i v sobotu. S radostí jsme jeho nabídku přijaly, ale netušily, že půjdeme, jen tak nahé v ručnících přes celý velký areál. Po cestě nás ještě napadlo, že bude zázrak, jestli se po tomhle výletu vrátíme zpět živé, zdravé a celé. Naštěstí byl mladík gentleman, u temných sklepních sprch hlídkoval a ještě nás vyprovodil zpět.
Toalety zde byly sice v žalostném stavu, ale mísy evropské, které se splachovaly kbelíkem, protože splachovadla byla rozbitá. Ve městě pak veřejným toaletám kralovaly turecké záchody, ale na to už jsme si zvykli, zrovna tak jako na to, že se při tlačení díváte přes nízké dveře zoči voči na frontu čekajících.
Zkušenějšími jsme byli varováni, ať si hlavně dáváme pozor na systém záchodů s gongem. To sice byly klasické turecké s lítačkami, ale bez osobního splachování, kdy se v určitém časovém intervalu ozval gong, a každý, v jakékoliv fázi úkonu, musel vyběhnout ven, protože se všechny najednou spláchly sprchou umístěnou u stropu. Kdo zaváhal, nedobrovolná očista shůry ho neminula.
Pravý pocuc nás pak čekal v Kyjevě, kdy byly záchody opět společné, mísy zabetonované až po okraj, a dveře se daly zavřít jen přidržováním rukou, takže jsme si postupně natrénovali pozici zakloněného lukostřelce, přičemž trefit se bylo stejné umění jako dát do terče desítku. Sprchy zde chyběly úplně, tekla jen studená voda, ale místní studenti nám ochotně půjčili privátní hadici, která se dala navléknout na kohoutek a tak, nad kanálkem, vykonat minimální tělesnou očistu.
Použitý toaletní papír se samozřejmě nesměl házet do mísy, ale do všudypřítomných přeplněných velkých drátěných košů, protože jinak by se ucpala kanalizace. Tam, kde u záchodů chyběly dveře úplně, si stydliví potřebukonající často vypomáhali tím, že popadli onen koš a postavili ho před sebe...
Při všech těchto vzpomínkách mě ty dvě, v Soči vyfotografované mísy vedle sebe, vůbec nepřekvapují, a jak kdysi vyzdvihla výhodu tohoto uspořádání jedna ruská kolegyně – možno pogavariť.
Inu jiný kraj, jiný mrav.
Věřím, že se od dob mé brigády mnohé změnilo k lepšímu, včetně vlakových podvozků i profilu kanalizace, ale jak je vidět, na některých místech tradice přetrvávají.
