Kuřačka

Poprvé jsem ji ochutnala, když nám v sedmé třídě základní školy nepřišla vedoucí na pionýrskou schůzku a akční jádro třídy navrhlo, že si půjdeme zakouřit k řece.

Jeden ze spolužáků obětoval celou svou, rodičům uloupenou, krabičku cigaret, aby nás neznalé, mohl řádně zasvětit. Vybrali jsme si místo zarostlé keři hned pod školou, které bylo podle množství odhozených vajglů tou pravou oázou, před nevítaným zrakem náhodně kolemjdoucích dospělých, o  pedagogickém dozoru nemluvě.
Rozesadili jsme se na kamenech a náš školitel obřadně rozlámal cigarety napůl, aby se dostalo na každého. Zkušenější se předváděli v různých technikách popotahování, nezkušení je dotahovali snahou. Popotáhla jsem párkrát a se šklebem „To je docela hnusný,“ jsem půlčíka předala dál.

Tento přístup mi vydržel léta, a ačkoliv jsem se čas od času kouzlo kouření snažila při různých příležitostech odhalit, nezadařilo se.
Neúspěšně jsem pokuřovala na brigádách, táborech a s kuřáckou partou vůbec, ale žádné potěšení v tom nanalezla. Kouřový odér jsem přetrpěla jen společensky a to v hospodách a jiných osvěžovnách, kde se kouření dalo čekat a kam jsem se dobrovolně těšila, zato se mi hnusily jiné zakouřené prostory, kde jsem být musela. Byly doby, kde se kouřilo úplně všude, takže jsem omdlévala a trpěla na zakouřené chodbě před zkouškou, v kabinetě při konzultaci, při práci pak v každé zahulené kanceláři, při poradách, na zastávkách …
Po akci v oblíbené hospodě jsem k sobě znechuceně čichala a nesnesla na sobě zakouřené šaty ani minutu po příchodu domů. S kuřáky jsem se nelíbala a tvrdila, že takový polibek rovná se vylizování špinavého popelníku.

Časem jsem uvítala, že se restaurace a bary rozdělily na kuřácké a nekuřácké, nebo jejich části, rozšířily o předzahrádky, zakázalo se kouřit na veřejných místech a zastávkách a domnívala se, že takový stav je ideální pro všechny.
Jak je vidět, pro všechny ne. Ministerstvo zdravotnictví, a nejen v Česku, nás chce dále ochránit, i kdyby se nám to stokrát nelíbilo. Vždy mě debaty kolem kouření nechávaly klidnou a procházely kolem mne bez povšimnutí.  Jak se ale množí další lidumilné návrhy na absolutní zákaz kouření, a to téměř všude, pocítila jsem neodolatelnou, ba přímo zvrácenou touhu si s chutí zapálit.  
Začalo to nevinně, když si kamarádky odešly ven zakouřit, šla jsem také a neodmítla nabízenou cigaretu. Navíc jsem zjistila, že se vyrábí v rozkošných úzkých malých krabičkách, s různou příchutí a dokonce s atrakcí v podobě práskací mentolové kapsle, což mne okouzlilo. V kombinaci estetického zážitku, cigaretové vůně a pocitu vyděděnce, dělajícího něco, co bude brzy snad i trestné, jsem si zapálila opakovaně. A jako by to nestačilo, a abych dar přátelům oplatila, minulý týden jsem si byla koupit svou první krabičku cigaret. Byl to úchvatný pocit, dělat něco takového poprvé v životě, dokonce jsem se u toho i  trochu styděla.

Ačkoliv cigárek moc neubylo, konečně jsem pochopila, co na té radosti kuřáci mají. Děkuji, pane ministře a spol., že tak důrazně tepete nezdravý životní styl našich občanů, bez Vás bych možná kouzlo této drobné neřesti nikdy neobjevila.