Jako dítě jsem byla pravá knihomolka. Co jsem se naučila číst, nebyla jsem od knih k odtržení a dávala jim přednost před pobíháním venku.
Často jsem se tak zabrala a vžila do děje, že jakmile kniha končila „špatně“ (třeba se ztratila jedna kladná postava a nebyla k nalezení a krutý autor nechal konec tak otevřený, že i nedůvtipnému došlo, že hrdina patrně zahynul), nehodlala jsem se s tak brutálním závěrem smířit a natvrdo jsem propiskou na zadní volný list pár větami knihu dopsala.
Když mne život naučil, že některá dramata opravdu nekončí dobře a tak už to na světě zkrátka je, vzala jsem na milost i knihy bez happy endu a postupem času nalezla zalíbení i v otevřených koncích.
Ačkoliv jsem v louskání knih ubrala plyn, a část energie vlévám do vlastního psaní, stále zůstávám věrná fyzické knižní podobě před čtečkou.
Místa je málo a knih hodně, a tak jsem se jala uklidit knihovnu a výtisky, které opravdu nevezmu do ruky a ke kterým nemám citový vztah, skončily v bedně.
Kam s nimi?
Nesnáším vyhazování knih a tak jsem pátrala po podrobnostech informací, které jsem zaslechla a sice, že existují různá sběrná místa – třeba akce „ Knihobudka“, kam lze knihu bezbolestně odložit a někdo jiný si ji rád vezme.
Při onom pátrání se mi vybavil zelený regál, umístěný ve stanici metra Florenc, který k takovému účelu slouží a opravdu o něm jako o sběrném místě na netu psali. Nebyla jsem si jím jistá, protože, když kolem něj chodím, bývá většinou prázdný, ale po potvrzení správnosti domněnky jsem se tam s taškou knih vypravila.
Vyskládala jsem knížky na horní polici a svůj počin si vyfotila.
„Můžu?“ oslovila mě žena, které jsem si nevšimla, a která stála za mými zády, když jsem knihy rovnala:
„Ale jistě,“ usmála jsem se.
Chvatně pro jednu sáhla a začala jí listovat.
„Vemte si jich víc, jestli chcete.“
„Ne ne,“ řekla stydlivě.
Nechala jsem ji tam tedy samotnou a vydala se ke schodům do metra. Nenápadně jsem se otočila. Žena šla za mnou. Postavila se na druhý peron s rozevřenou knihou. Zdálo se mi, že mě po očku pozoruje, a když přijelo mé metro, strčila knihu do tašky a zamířila zpět ke schodům k regálu.
Když jsem se o pár dní později zmínila kamarádce o svém dobrém pocitu s knihami, mávla rukou a řekla: „Jó to znám. Ale mrzí mě, že to mají vyhlídnutý lidi, co ty knížky všechny vyberou a pak je prodávaj dál.“ A vyslovila to tak, jako že je to špatně a projekt nebyl tak zamýšlen a tudíž nemá cenu tam knihy nosit.
Nemyslím si to. I kdyby tomu tak bylo, tak přece jenom si to svůj užitek najde (pokud se to tedy nehází do pece). A pokud to někdo dokáže zpeněžit, jeho šikovnost a následná radost za pár drobných, je také přínosem.
