…………..….............…….. aneb budou nám opravdu lépe, nejen ve veřejné dopravě, šoférovat roboti ???
„To byla ale jízda! Jel s náma opravdu jako by nás ukradl. Někdo chtěl jít dopředu a říct šoférovi, aby se mírnil, ale házelo to tak, že by rád, že se udržel na nohou. To víš, samý zatáčky. Když jsme vystupovali předníma dveřma, řekla jsem mu, že s náma teda uháněl, a jen se zubil.“
Tak líčila kamarádka svou předpůlnoční jízdu okresním emhádé, jedním z mála řídkých místních spojů.
Byla jsem zvyklá, že na maloměstě se nikam prudce nespěchá a i veřejná doprava je jaksi táhlejší a pohodovější než v hlavním městě, kde si čím dál víc zvykám na zážitek jak z akčního filmu.
Nebude trvat dlouho a člověk ušetří za lístek do kina na akční motohoničku ulicemi. A už to dorazilo i na venkov. Kam se hrabe bondovka.
Nevím, jestli se mi to jen zdá, nebo jsem to v mládí nevnímala, ale dovoluji si tvrdit, že dovednosti a schopnosti řidičů veřejné dopravy jaksi čím dál více postrádají souznění se situací na vozovce, terénem a jeho nerovnostmi, o různých retardérech ani nemluvě. Včera mne dokonce překvapila situace z metra, kdy souprava zastavila posledním vagónem ještě lehce čouhajícím do tunelu mimo kolejiště, lidé usilovně mačkali svítící kolečko zevnitř i zvenku, až se souprava opět rozjela a posunula o pár metrů na správné stanoviště.
Četla jsem, že se uvažuje, že na lince metra D budou jezdit soupravy bez řidičů. Tam ale asi nebude platit ono dilema rozhodnutí jak za cvičné modelové situace na železnici … co udělá strojvůdce rozjetého vlaku a co robot s výhybkou, když se před ním rozdvojují koleje a na jedné koleji je velká skupina pracujících dělníků a na druhé koleji dva lidé - rodina toho strojvůdce.
Éter nás bombarduje články a poznatky o dálkovém a robotickém řízení dopravních prostředků, a nejen jich, v podstatě čehokoliv. Překvapuje mne, jak si někteří neuvědomují, že roboti a AI vůbec, jsou jen nástroje, do kterých uložili informace zase jen a jen lidé. A lidský mozek sice nepojme veškerou analytickou kapacitu nejvýkonnějších počítačů, ale pracuje s intuicí, a já si troufám tvrdit, že i s pamětí buněk.
Neodhadnu, kudy se bude ubírat turbulentní vývoj, ale byla bych ráda, aby to byl člověk, který „přelstí“ virtuální realitu. Nikoliv naopak. A aby ta byla dobrým sluhou, nikoliv zlým pánem. A také, aby různá řemesla, šoférské nevyjímaje, stále více nedegradovala.
