Vzpomněla jsem si na jeden starý kreslený vtip s názvem „Silvestr podivína“, na kterém měl spící muž natažen budík na půlnoc. Když mu zazvonil, kopl do sebe skleničku a spal dál.
V ... nácti a ještě dlouho po dvaceti jsem se tomu smála a měla jsem pocit, že oslava čehokoliv, ať je to Silvestr, svátek nebo narozeniny ... musí být hlučná, veselá, s patřičnou kocovinou, jinak to přece není oslava.
Né že bych to tak cítila sama, ale odkoukala jsem to kolem a dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že když se do něčeho takového nutí introvert, který navíc nemá svůj společenský den, je mu „veselo k uzoufání“ ... jak se zpívá ve stejnojmenné písni od Michala Horáčka.
Za introverta se považuji, i když mi to často ti, kteří mě dobře neznají, nevěří.
Pramení to také z toho, že jsem se dlouho tomuto daru sudiček do vínku snažila vzdorovat. Překonávala se a schválně se vrhala do situací, kde bylo potřeba nátury zcela opačné, abych se takříkajíc otrkala a odrala v trní.
Mýlí se ti, co si myslí, že introvert nemá rád společnost a lidi.. Má je rád, ale ne pořád. A když už, tak si to užívá a vybírá a vůbec nezáleží na tom, jaké je datum v kalendáři.
„Tak co, kde a kdy bude oslava?“ slýchám říkat své blízké okolí, které jsem si rozmazlila tak, že je zvyklé na oslavy netradiční, překvapivé a dlouho vzpomínané.
Ta nejvzpomínanější byla oslava mých narozenin před pár lety, kdy jsem si tajně půjčila od kamaráda hradní věž, s úzkým přípravným výborem nanosila až nahoru stolky, nafukovačky, židličky, hromadu jídla a pití. Nikdo z pozvaných nevěděl kam se půjde, u kašny všichni vyfasovali škrabošky a byli odvedeni do hladomorny, kde byl přípitek. Nahoru po schodech do věže jsem si pak vyslechla nářky těch, kdo se obávali, kamže budou chodit na toaletu, a úplně nahoře pak výkřiky nadšení, že je tam vše důležité pro všechny smysly a potřeby a toto nadšení všem vydrželo do pozdních ranních hodin.
O to větší překvapení neznalých se konalo, když mi další rok přišlo v narozeninový den pár zpráv ve smyslu ... „Přeji krásné narozeniny a užij si jejich oslavu i beze mě...“
Ten rok jsem právě byla na letní dílně, kde jsem své jubileum zatajila a v klidu si večer se skupinou vypila v hospůdce dvě deci a kávu a šla spokojeně spát.
„Oslava?“ odpovídám na výše uvedenou otázku. „Nic neplánuji, nevím, ale pokud mě něco napadne, dám vědět“ říkám a pouštím to z hlavy.
Nemám ráda věci na povel a teprve po letech chápu toho podivína v záhlaví článku a nic podivného mi na tom nepřipadá. Projít se lesem sám nebo s někým milým a na pařezu si rozbalit svačinu vydá za luxusní kocovinu.
Proto se na mě, mí milí a blízcí nezlobte, že každý rok není posvícení při každé příležitosti a nedivte se, že někdy ano a někdy ne a někdy je i těžké mě vyškrábnout z ulity.
