Hřbitovní listí ...

Jezdila jsem kolem toho hřbitova často a vždy si říkala, že bych se tam chtěla podívat. Mám hřbitovy ráda.

Je tam ticho, klid a čerstvý vzduch. Nejlepší je jít  tam, když to člověka napadne jen tak a je krásné světlo a žádný spěch. A tak jsem v neděli ráno, cestou na nákup, zatočila jinou cestou než obvykle, abych si prohlédla, co se skrývá za letmo míjenou zdí v centru velkoměsta.

Mám ráda ty chvíle, kdy je nikde nikdo, kdy je jediným pohybem jen padající listí...

Listí živé i mrtvé se zbytky prvního letošního sněhu.
 

Někde už hřbitovní správa stihla pozametat 

... a někde, pro ten přítomný okamžik, naštěstí ne.

Protože je čerstvě po dušičkách, hroby hýří rozličnou výzdobou. Mám ráda tu přírodní, třeba dýňovou.
 

Pár kaštanů, proč ne.

Podzimní zlatý déšť

Tady byly možná už i vánoce, jen si nejsem jistá, jetsli ty letošní
 

Vždy mě pobaví, když na hřbitovech nalézám nerozbalené věnce a kytice, pečlivě zabalené v igelitu. Přiznám se, nechtěla bych ležet v takovém hrobě, kde mi šetrní pozůstalí, jistě v dobrém úmyslu, aby mi déle vydržel, nacpali věnec do fusaku. Hezké to není, o praktičnosti by se dalo pochybovat, ale třeba má dárce lepší pocit a nebožtíkovi je to jedno..

Já raději takhle ...

Po cestě, kterou už správa hřbitova zametla, odcházel dědeček, kterého jsem před chvílí zdravila. Dal se se mnou do řeči, když viděl jak fotím. Ptal se jestli dělám umělecké fotky. Říkala jsem, že ne, že na ty nemám výbavu, ale líbí se mi hřbitov, dnešní světlo i počasí a že je to moc pěkné místo.
Svěřil se mi, že je opravdu pěkný den, že se chodí v sobotu, ale včera bylo ošklivě a tak přišel dnes. Že tu má ženu a další dva hroby a tak než to všechno obejde, je skoro poledne. Usmíval se a měl radost a já taky, i když jsem měla už zmrzlé prsty.
Je příjemné se na chvíli zastavit.