Holky maj prej dělat drahoty ...

Když Pepina přáníčko otevřela, usmál se na ní namalovaný čtyřlístek a pod ním vzkaz: Víš, že máš moc hezký culíky? Líbí se mi jak se češeš.

Měla radost. Všimla si, že po ní Martin pokukuje už od táborového orientačního běhu a před pár dny jí nabídl v jídelně svou porci okurkového salátu, který měla tak ráda.

Když jí oddílová vedoucí  přinesla první přáníčko, byla překvapená. Zatímco jiní kluci dávali svůj zájem o vyhlédnuté děvče najevo způsoby typu: hozením žáby za tričko,  poléváním v umývárně, shazováním z mola do vody, bafnutím z poza rohu, osaháváním v úzkých prostorách, taháním za vlasy a podobně, Martin začal psát psaníčka.
O předání poprosil svého vedoucího, ten ho dal Pepinině vedoucí a ta pak jí. O celém tomto řetězci věděl ve chvilce celý tábor. Holky z oddílu si Pepinu dobíraly a kluci na ní významně pomrkávali i bez toho, že by měla s Martinem aspoň první rande.

Ze začátku to Pepině lichotilo, zvlášť když lístky byly jako taková ta malovaná přáníčka, co se přikládají k dárkům, ale po pár dnech jí zvýšený zájem kolem ní začal vadit. Holky ve společné chatičce ji hecovaly: „Přece mu neukážeš, že jsi z něj na větvi,“  vyfoukla dlouhej kouř Gábina a rychle schovala krabičku cigaret do trámu, aby ji vedoucí nenašla.
„Jó, pěknej je, ale takovej frajer, ten má v Praze určitě spoustu holek,“ přemítala Jarmila a notovala si s Pavlínou.
„Stejně je divnej, od začátku tábora si s žádnou nezačal, akorát tobě píše,“ přidala se Olina. „A trvalo mu to víc jak tejden a za chvíli už pojedeme domů.“
„Vy s tím naděláte,“ znuděně houkla Lucie. „Dyť tady ty kluci jsou ještě děcka. Je to tu vopruz, kdyby mě sem naši neposlali, radši bych byla doma. Jenže se bojí, že se už nemůžu dočkat, až mi bude za rok patnáct, a vlítnem na to s čmelákem už letos o prázdninách.“
Lucie byla nevolená královna oddílu, po večerech vyprávěla věci, které  ostatní holky znaly jen z televize, netu  a z časopisů. Dílem záviděly, dílem pomlouvaly a dílem se hrozily. Třeba Marie vykřikovala (pod vlivem četby babiččiny červené knihovny), že ona bude pannou až do svatby, zatímco si ostatní holky klepaly na čelo a kroutily očima.
„Hele, na čtrnáct vypadá ten Martin vyspěle, za hubáka by stál,“ pokračovala Lucka a dobírala si Pepinu.
„Ale né, abys na něj čučela jak na svatej obrázek! A vůbec, holky, co asi bude načmáráno v dalším love lettru? Kolik jich už máš? Pět? Teda ten si dává na čas!“
„Jste všechny blbý...“ reagovala Pepina rádoby s nadhledem. „Náhodou, mám ho na háku.“
„Nekecej,“ přidala se i Káča. „Ale stejně čumím, že si vybral zrovna tebe, dyť nemáš ani žádný kozy a to už ti bylo třináct, né?“

Pepina utekla ven a vrátila se až na večerní nástup, po kterém se nejstarší oddíly slezly na kamenech na náměstíčku mezi chatičkami. Vedoucí tam donesla Pepině další lísteček. Okolí vypuklo v řehot a významně se zadívalo na druhý konec prostranství, kde seděla na kládách parta kluků s Martinem. Ten se tvářil nezúčastněně.
„Dělej přečti to,“ tahaly jí holky psaníčko z ruky. Neubránila se a četla: Gratuluji k prvnímu místu v závodě, můžu ti dát kopretinu? Dnes před večerkou v půl desáté u sporťárny.
„Já to říkala,“ rozchechtala se Lucka, „bude hubák, nebo i francouzák?“
„Nic nebude!“ vykřikla Pepina, vytrhla Lucce lístek z ruky a odešla do chaty, aby se hned vrátila. Zamířila si to přímo k Martinovi, který se na ni celou cestu, co k němu šla, usmíval, vytáhla z kapsy všechny přáníčka, co od něj dostala a k údivu všech, co se v mžiku shromáždili kolem, je roztrhala na malé kousky a hodila směrem k němu.
„Jsi trapnej, takhle to na mě nezkoušej,“ řekla a pak utekla. Viděla ještě jak se nechápavě tváří, jak posmutněl a jak okřikl ostatní kluky, jak jí holky z oddílu dávají palce nahoru a významě špulí rty.

„Proč brečíš? Tobě se nelíbil?“ našla Pepinu za dřevníkem vedoucí.
„Líbil, moc!“
„A proč jsi se k němu tak chovala a roztrhala mu ty přáníčka? Vždyť ti tak hezky a slušně psal?“
Rozbrečela se ještě víc a vzlykla:
„Holky maj prej dělat drahoty...“