Čuňárna

... povídka do sbírky  .....................................................................

„Tak ty jsi byl v Rafaelově neřestné knize ???!
„Byl.“
„No nekecej!,“ vykulila na něj Bětka oči.
„To bych do tebe vůbec neřekla!“ přiznala po pravdě.
„Víš, měl jsem takové hodně divoké období, dost jsem se s Rafaelem přátelil, dělal s ním a řádil. Chtěli jsme tenkrát změnit svět....“

Překvapilo ji to. Měla Janka za permanentního slušňáka, i když plamínky v jeho očích signalizovaly určitý hravý vnitřní neklid, veřejně se vždy projevoval jako vzor všech ctností. Kamarádila s Rafaelem před mnoha lety, ale v jiném období než Janek, takže se nemohli potkat.

Janka poznala jako člověka s tváří dobromyslného pastýře, povzneseného nad ruch pozemského světa, hluboce ponořeného do své milované práce.
K jejímu překvapení ji vzal za ruku a otevřel dveře do své třinácté komnaty. Nahlížela do ní opatrně ale dychtivě, prohlížela si s velkým zájmem všechny výklenky a zákoutí, s ostychem se dotýkala vystavených předmětů. Prsty se jí chvěly nedočkavostí, zvědavostí a pokušením otevřít kdejakou přihrádku a prozkoumat její obsah. Už, už chtěla sáhnout po jedné kličce, ale Janek ji odvedl zpět ke dveřím a zase je zavřel.

„Nenecháš ji přece jen otevřenou?“ zeptala se ho.
„Ne.“
„Proč ne?“
„Nemůžu.“
„Nemůžeš nebo nechceš?“
„Nemůžu.“
„Takže chceš a nemůžeš?“
„.......“
„Víš že takové utěsněné nevětrané místnosti jsou hrozně nezdravé? Víš, jakou mohou způsobit paseku? Jako stavařka o tom něco vím. Utěsníš okna, dveře, skuliny, zamezíš volnému proudění vzduchu a neštěstí je na světě. Pravý ráj pro plíseň a jiné neřády...“
„Nemůžu.....“

Nechtěla ho svým vyzvídáním dál trápit, jen nerozuměla tomu, proč tam uvnitř schovává předměty, které ona měla vystaveny zcela normálně a žádnou třináctou komnatu nepotřebovala. Nerozuměla tomu, proč si onu komnatu vůbec vystavěl a proč ji do ní dovedl.
Měla pocit, že před ní stojí Jankové dva.

„A prozradíš mi, jak jsi se v té Rafaelově knize jmenoval?“
„Normálně... Janek.“

Chvíli jí trvalo, než doma ten tlustý svazek našla a odfoukla z něj prach. Vzrušeně brala stránku po stránce a hledala jeho jméno. Rychle přelétala očima řádky, ze kterých ji před mnoha lety dekadentně mrazilo a zároveň rozpalovalo. Všechny ty syrovosti života na plný plyn, hrubé výkřiky, pijatyky, orgie, hrombeso, bílé lajny, ...  V hlavě se jí promítaly všechny možné čuňárny, kterých se Janek v této společnosti mohl dopustit a proti nimž byla jeho třináctá komnata klášterním penzionátem.
Konečně jeho jméno našla. Skoro až na konci. Objevilo se v pár větách typu: ... když jsme s Jankem v pátek dopoledne dodělali práci ...
Víc ani ťuk.

„Tak Janek byl v necudné knize...“ smála se sama pro sebe a v tu chvíli tak trochu, trošičku existenci jeho třinácté komnaty pochopila .