Ta potvora nezvítězí, pane doktore.

O čem je řeč? O depresi přece. Mám život s depkou už asi pětadvacet let. Nikdy jsem doktorům nevěřila, že bych mohla mít nějaku depresi. Smála jsem se, když se mě ptávali: pokusila jste se někdy o sebevraždu?

Taková blbost, samozřejmě, že ne. Sebevražda mě nikdy nenapadla, jenom v nocích, když nemůžu spát a v hlavě mi bubnuje asi tisíc důležitých nápadů a někdo mi je kladívkem tluče do mozku, abych na ně nikdy nezapomněla, tak to mám pocit, že bych raději vyskočla z okna, pane doktore. Už jste někdy zažil ta kladívka v hlavě, pane doktore? Ale nejsem tak hloupá, abych vám o nich řekla. Pokud to přiznám, tak mě zavřete do Bohnic, abych si neublížila. Takových beznadějných nocí jsem zažívala asi šest v týdnu. Štěstí bylo, že u rodičů jsem byla v prvním patře a ve svém bytě to bylo zvýšené přízemí, tak kam bych asi skákala. Takové nápady jsem si rozmlouvala stylem: ráno vyjde slunce, bude mi lépe, bude mi zase líp. Jenom musím přežít dnešní noc, tu jedinou noc. Ve skutečnosti stejná noc přišla i druhý den a ten další a další. 

Budík jsem nepotřebovala, přesto jsem si ho nařizovala pro případ, že bych ráno náhodou zaspala. Opravdu to by byla ale náhoda: zaspat, protože většina nocí byla o tom, že jsem pouze ležela a převracela se v posteli. Přesto jsem měla budík, jenom nesměl být se mnou v místnosti. Rušil mě svým tikotem, byl to ještě takový ten starý tikající budík, který tikal opravdu velice tiše. Věřím tomu, že spousta lidí by jeho tikot ani nezaregistrovala, ale já jsem hodiny a budíky nesnášela. Každý jejich tik-tak jsem cítila jako prohru, marně jsem se snažila usnout. Čas ubíhá a já stále ještě nespím? Jak budu zítra vypadat, jak půjdu do práce, dojedu tam? A  budu opět unavená...? Nechtěla jsem se stresovat tím, kolik už je hodin a já stále nespím. Proto budík cestoval, byl to budík cestovatel. Nejdříve jsem ho ukládala do peřinˇáku a zaházela ho tam polšáři. Tikot se ozýval i z tohoto místa, a tak budík musel z pokoje. Vystrčila jsem ho za dveře ložnice a dveře uzavřela a uzamkla.

A kdybych vám ještě řekla, že musím spát v uzamčeném pokoji, pane doktore? To byste viděl tu paranoiu, kdybych se v místnosti neuzavřela a neuzamkla. Nemohla bych ani zavřít oči, natož přemýšlet o spánku. Bojím se, že otevřenými dveřmi v ložnici by někdo nezvaný mohl vejít dovnitř a stoupnout si k mé posteli, což by mě vyděsilo k smrti. Určitě byste se zeptal: Kdo?, vždytˇ mám byt uzamčený, klíče v zámku a ještě ložnice musí být zamčená na klíč a budík za dveřmi. Jsem na prášky? Ale na které, pane doktore?

 Budík jsem nepotřebovala, vstávala jsem ještě před tím, než stačil zazvonit. V jednu hodinu jsem ještě nespala a ve tři ráno jsem už nespala. Nejraději bych vyskočila z postele, protože ležet a poslouchat svůj vnitřní hlas o tom, co všechno jsem v životě zvorala, co jsem měla udělat jinak a takové myšlenky jedou až do rána. Kdo by s nimi chtěl zůstávat v posteli?

Strach z nadcházejícího dne mi nedovolil zaspat, jak zvládnu cestu do práce a tam se tvářit, že jsem uplně v pohodě? Jak ráda bych nový den přežila doma, kde se nemusím nijak tvářit, protože jsem sama doma. Kde nemusím nikomu nic dokazovat, podívejte se: jsem zdravá, uplně zdravá a hlavně: normální.

"Jsem unavená a je mi zle, pane doktore?" postěžovala jsem si jednou.

"Na to, že je vám tak zle, to vypadáte náramně dobře," podotkl kousavě. Nevěřil mi. Také bych si nevěřila, nikdo nevěděl, že z posledních sil jsem se ráno nalíčila, nalakovala jsem si nehty a oblékla se do něčeho, abych vypadala: normálně. Vzhledově jsem hlásala: nic mi není, všechno je se mnou OK, protože o co víc mi bylo zle uvnitř o to víc, jsem zvenku musela vypadat dokonale. Perfektní fasáda, ale uvnitř, tam uvnitř, pane doktore, je mi strašně zle, a to mě mrzí, že vy, primář, mi nevěříte... Neřekla jsem mu však nic, to jenom v sobě vedu monology i rozhovory, ale na veřejnosti? Unavuje mě neustálé opakování, když uleva nepřichází.

Šla jsem domů a měla jsem předpis na prášky na depresi. Už dneska nevím, co mi tenkrát pan primář předepsal.

První den, nic jsem nepocitˇovala, ani druhý den, ale třetím dnem to začalo. Bylo mi určitě dobře, protože jsem postel milovala, nemohla jsem se z ní totiž ani zvednout, jak se mi točila hlava a celá místnost jako kdyby plula po moři. Na WC jsem chodila po čtyřech, hezky jako pejsek, z postele na zem na čtyři a tak na WC a honem rychle do postele.

Jídlo bylo rohlík do postele, protože na nákup nebylo ani pomyšlení, na nohách jsem se neudržela. O práci ani nemluvím, prášky jsem si sama vysadila.Je zajímavé, že s depresí jakžtak funguju a pokud mi ji ze života vymažete pomocí prášků, tak jsem jenom na postel. Tato zkušenost mě přesvědčila o tom, že deprese nemám, a tak jsem zavolala panu doktorovi, že s jeho léčbou končím, protože deprese nemám, a tak je řešit pomocí prášků nebudu.

Já vím, byla jsem špatný pacient. Volala jsem o pomoc, ale pokud mi ji někdo nabídl, tak jsem ji většinou nepřijala. Žila jsem s přesvědčením, že žádné deprese nemám a na opakovaná doporučení jsem se tenkrát naučila meditovat. Zjistila jsem, že takových patnáct minut poctivé meditace mi nahradí několik hodin spánku. Ráno jsem stejně byla brzy vzhůru, a tak jsem meditovala. Po několika měsících se mi upravil i spánek, začala jsem spát více hodin, než jenom dvě hodiny. Po nějakých dvou letech od té doby, kdy mě operace tak moc hormonálně rozhodila,  jsem se naučila zklidnit a spát i více, než dvě hodiny...Uspěch.

Přesto i nadále se dostavují stavy, kdy bych nejraději všechno vzdala. Řekla bych: nechce se mi vvylézt z postele, ale to pravda není. Vždycky jsem si myslela, že depresivní lidé leží celý den v posteli a v oknech mají zatažené závěsy. Alesponˇ takto jsem vídávala depresivní lidi ve filmech. A já stále nesnáším postel, večer je pro mne za trest, tma mi přináší hrůzu, a tak ponejvíce v noci se objevují stavy, které mne probudí a já si myslím, že umírám, že se rána nedožiji. A v takových chvílích se musí rozsvítit světla a já se strašlivě bojím i svého vlastního stínu. Říkám si, že život vzdám, že ho už budu prožívat jenom v posteli, jenom v leže, s cizími lidmi nebudu komunikovat a nic od života chtít. Že mi došla síla...

Přijde ráno, sluníčko koukne do okna a já stáhnu z postelí povlečení a strkám ho do pračky, začít znova. Chystám oběd..., chystám nový den... Štˇastna, že jsem tuto noc přežila, ta noc je za mnou a je lepší na ni nemyslet. 

Asi proto jsem si vybrala žít ve státě, kde je hodně slunečních dní. Určitě bych šla žít i na Floridu, ale několik skutečností mě od toho odrazuje. Za prvé: měla jsem melanoma a měla bych se chránit před přímým sluníčkem a potom syn s rodinou, kteří žijí kousek od nás a kontakt s nimi by mi chyběl.

Někdy mám těžká rána, hlavně, když musím potmě řídit a jet do práce. Po takové noci, kdy jsem opět vzdávala veškerý život, je to pěkná šichta jenom odřídit dvacet minut. Zvednout zadek z auta a vejít dovnitř, to chce někdy nadlidské odhodlání. Ale můj třetí americký manžel je se mnou na telefonu a dodává mi odvahu slovy: to zvládneš, a když ne, tak přijedeš domů... On se mnou i vstává, a já jsem nadopovaná hrstí čokolády, už od rána, protože kafe nepiji a vstupuji do klece lvové... Do života, který by člověk v některých slabších chvilkách nejraději vzdal. 

Mám život s depkou už asi 25 let, jenom jsem doktorům nevěřila, že by to mohla být deprese a prášky jsem po jedné špatné zkušenosti odmítala. Jakékoliv diskuze o depresi jsem od sebe odháněla. Nikdo mě nevidí válet se v posteli se zataženým závěsem, tak jakápak depka. O tom, že bych opravdu mohla mít deprese mě vyburcovala, až slova mého druhého amerického manžela, který sledoval moje noční můry a den, pereme, vaříme, uklízíme a nebo se vracím z práce rozesmátá... A tak mi před několika lety, po jedné takové noci, kterou jsem si myslela, že nepřežiji, řekl: "Já vím, že je ti vždycky hrozně zle, já ti to věřím, protože tě vidím. Věřím ti, že máš pocit, že umíráš, ale nemohla bys opravdu mít deprese? To by vysvětlovalo to, že ráno ti je opět dobře, protože není možné, abys v noci byla tak nemocná a ráno nemoc mizela. Fyzická nemoc nezmizí ránem, psychická by mohla."