PTSD, aneb jak se mi podařilo přežít porod

"Jak je možné, že matka, která porodí dítě, má stejná truama jako voják, který se vrací z boje?" Takto se ptá slovenská režisérka Maia Martiniakova ve svém šokujícím dokumentu,

"Rodička by se měla při porodu respektovat a lékaři by ji neměli brát pouze jako "živou dělohu."

Dále radí, že: "Česko a Slovensko by se mělo učit od Dánska, kde se porodní asistentka plně věnuje rodičce a po celou dobu porodu nikam neodchází."

Po přečtení článku jsem si vzpomněla na svůj porod, který se udál v sedmdesátých letech. V těchto letech nebyly ultrazvuky apod. a do poslední chvíle jsem nevěděla, jestli budu mít chlapečka nebo holčičku. Myslím si, že nevědět pohlaví dítěte není důležité,  daleko horší je asi, když se špatně  "odhadne"  váha dítěte. Říkali mi, že moje miminko bude malinké, asi tak 2.5 kg, usuzovali z toho, že mi bylo neustále špatně a mnoho kil jsem nepřibrala.  V devátém měsíci jsem šla do porodnice s váhou: 60 kg a musím podotknout, že naše porodnice byla vyhlášena jako nejhorší porodnice v kraji. A bohužel, také jediná, kam jsem v této době mohla jít. Kam jsem patřila.

Dvacátéhotřetího v pět hodin večer jsme se s maminkou vydaly pěšky do porodnice. Měla už jsem bolesti po jednéapůl minutě. Pěšky jsme šly proto, že porodnice byla co by kamenem dohodil, ale jít to v těchto bolestech se tak trochu protáhlo. Místo pět minut jsme se tam vlekly o něco déle. Do porodnice se nikdo z rodiny nepouštěl, takže za mnou zaklaply dveře, které uzamkly a já jsem zůstala v prostředí, kde se s vámi zacházelo jako věcí a ne s člověkem. Očekávalo se, že nebudete mít strach, že se nebudete hroutit a hlavně že pri porodu nebudete křičet. Nejhorší příběhy byly ty o ženských, které "tam", myslelo se na porodáním sále,  řvaly jako hysterky. Takže v žádném případě neřvat.

Strčili mě na "Hekárnu", kde se umístˇovaly rodičky, které ještě nemohly jít na porodní sál. Profesionálně mě ohodnotily na porod až druhý den. Ne, to snad ne a ještě ke všemu jsem na "hekárně" byla uplně sama. Žádná spřízněná duše, jenom velká místnost a postele.

"Mám bolesti po minutě a půl," namítla jsem zlomeně, jak přežiji noc jsem vůbec nevěděla. Byl to můj prvni porod, byla jsem mladá a hlavně nezkušená. Nevěděla jsem, co mě čeká. V sedmdesátých letech žádná osvěta o porodech neexistovala. Všechna "školení" probíhala: jedna paní povídala.

"To bude až ráno," mávla opět zdravotnice rukou a zmizela.

Zaradovala jsem se, když po jedenácté v noci pro mne přijeli, že mne umístí na porodním sále. Myslela jsem si, že moje chvíle nastala a bolesti po minutě a půl ustanou: budu rodit. Jak jsem se mýlila. Položili mě na stůl, který byl obehnán z obou stran plachtami, za sebou jsem měla okno a na zdi předemnou byly zavěšeny hodiny. Jinak jsem nic neviděla a za chvíli ani neslyšela. Povídání za plachtou ustalo, personál se v půlnoci odebral do "hajan", šli si prostě na chvíli zdřímnout. 

Bylo to dlouhých pět hodin, v bolestech ležet na porodním stole, ze kterého jsem nemohla slézt. Nemohla jsem se snažit bolesti rozchodit, nemohla jsem si kleknout... Ležela jsem ponejvíce na zádech, protože ani do klubíčka jsem v bolesti choulit nemohla. Moje velké břicho mi tuto pozici nedovolovalo. Hlavně nekřičet, měla jsem v sobě zafixováno a tak jsem si v bolesti zatínala svoje dlouhé nehty do předpaží, do nohou, i čelo jsem měla podrápané.

Bylo před pátou ranní a z venku se ozýval zpěv ptáčků. Rozednívalo se, začínal nový den. Doufala jsem, že ta hrozná noc bude brzy za mnou. Dokonce v pět hodin jsem zaslechla za plachtou šramot. Opravdu šramot, někdo tam byl, probudil se  a nebo přišel do práce?  Opět jsem zadoufala, že konečně se na mě někdo přijde podívat. Nikdo, jenom hluk, osmělila jsem se a zavolala jsem na neznámou osobu, která byla ve stejné místnosti a byly jsme oddělené pouze plachtou.

"Sestřičko."

"Tady žádná sestřička není," odsekl mi hrubě a lhostejně neznámý ženský hlas. A v tomto momentě jsem se rozhodla, že než abych v této nemocnice někoho požádala o pomoc, tak to tady  raději chcípnu. Byla jsem smířena s tím, že zemřeme oba, moje dítě i já.

Ale zázraky se dějí. Před šestou hodinou, vím časy, protože jsem viděla na hodiny a sledovala každou minutu, se nahrnul do místnosti "houf" studentek. Bylo to tak osvěžující vidět mladé usměvavé a chichotající se holky, které mohly být o rok nebo dva starší, než jsem byla já. Jedna ze studentek si mně všimla a přišla ke mě... A potom už ode mne neodešla, ihned zavolala pomoc. Musel přiběhnut i lékař, protože moje malé dětˇátko, vůbec nebylo malé, syn vážil 3,75 kg a pro mne bylo těžké ho porodit, což oni zkušení odborníci mohli vidět, kdyby se mi někdo věnoval dříve . Chaos, když jsem měla tlaky, tak mě okřikovali, abych je neotravovala, a když už jsem tlaky neměla, chtěli po mě, abych rodila.Vyhovět jsem nemohla. ČAS, kdy jsem mohla rodit jste promeškali, profesioánolové. Nenáviděla jsem je "ignoranty" a neočekávala jsem, že  přežijeme, miminko ani já... Porodní asistentka mi nečekaně hopla na břicho, protože na všechno bylo pozdě, dětˇátko muselo ven. Překvapila mě tak, až jsem se pustila svoji studentky, která stála vedle mne a držela mě za ruku. Svoje dlouhé rudé "drápy", měla jsem vždycky dlouhé a tvrdé nehty, jsem bezohledně zaryla do předloktí porodní asistentky. Překvapně zařvala. Porodní asistentky na porodním sále řvát můžou, to jenom rodičky nesmí, napadlo mě.

"Nemůžete mě drápat," ohradila se.

"Tak mi neskákejte po břiše," odsekla jsem vztekle. Moje zloba se obrátila proti všem, jenom ne, proti "moji" studentce. Když jsem ji vyrvala svoji ruku z její, abych mohla zdravotnici poškrábat, studentka mě hladila po čele. Cítila jsem, že trpí a cítí se mnou.

"Skočím vám na břicho, tak mě zase nepodrápejte," varovala mě zdravotnice.

Snažila jsem se už spolupracovat. Syn se narodil v 7:20 ráno, nebrečel ihned. Odnesli ho za plachtu a až po chvíli jsem ho slyšela plakat. Oddychla jsem si, že žije. Že jsme porodili.

Syn měl hodně široká ramínka a s podceněnou váhou, kterou mi na kartě uváděli, nepočítali, že bych mohla mít problém porodit.

V dnešní době plné technologie se asi tento problém už stát nemůže.

"Svoji" studentku jsem už nikdy neviděla, ale myslím si, že díky ní, se mi narodil zdravý syn.