Proč americké děti do restaurací patří?

S kamarádkou z Floridy jsme včera po telefonu přemýšlely o tom, proč jsou Češi rozděleny na dva tábory a opoziční tábor zastává radikální zákaz vstupu dětem do restaurací, a to do kolika let? Někde jsem četla, že až do osmnácti?

V tomto případě, by se ani moje třináctiletá vnučka nemohla jít s rodiči najíst do restaurace, až letos přiletí do Čech. Musela by na rodiče čekat před hospodou a možná by jí jídlo mohli přinést ven v kastrůlku? I to je řešení, psi a děti musí zůstat venku.

"Děti jsou v Americe dost divoké a rozmazlené, ale nějak si nevzpomínám, že by v restauracích dělaly bordel." Začaly jsme včera s kamarádkou rozebírat aktuální téma, které nyní v Čechách frčí. "Nevzpomínám si, že by nějaký číšník nebo číšnice balancovali  s rukou s tácem plným jídla u stropu, aby se vyhnuli malému pobíhajícímu a rozmazlenému "špuntovi", a to jsem si vždycky myslela, že americké děti jsou totálně nevychované." 

"Nemysli si, české děti ty americké už dávno dohonily, jsou rozjívené až to bolí," přisadila si kamarádka,  do Čech létá častěji než já a také má oči všude, nic ji neujde. "Další český a hospodský problém je, že tam ke stolům nedávají vysoké stoličky pro děti." napadlo kamarádku.

"Máš pravdu, ve vysoké dětské stoličce je dítě přispendleno a utéct nemůže. Jedině rodiče by ho museli vyzvednout a pustit do prostoru, což tady v Americe žádný rodič neudělá," souhlasila jsem s kamarádkou.

" A jakmile by někdo z rodičů pustil prcka se proběhnout, už by tam byl manažer restaurace. On totiž nikdo nechce, aby číšníci někoho z hostů opařili, když nosí horká jídla." doplnila mne kamarádka.

Má pravdu, manažer stojí na place a sleduje všechna dění v restauraci. Je ihned po ruce, pokud se musí řešit nějaká "kalamita". Jako když před mnoha lety přinesli mému synovi pivo v naštípnuté sklenici. On číšníka pouze upozornil, aby tu sklenici příště stáhli z oběhu, ale ihned přiběhl manažer a omlouval se. Syn říkal, že se nic nestalo, ale když jsme odcházeli, tak syn měl jídlo i pivo zadarmo.

Také pokud by dítě vydatně a neustále brečelo, číšníci ihned pobíhají okolo, zavedou řeč a snaží se dítě uklidnit a pobavit, pokud to jen jde. Nikdo nechce usedavě plačící dítě v restauraci, aby zkazilo oběd nebo večeři celé restauraci. Na mnoho takových situací si nevzpomínám. Ale k jednomu trapasu se musím přiznat:

"Vzpomínám si, jak vnučka, když byla malá, vždytˇ ji znáš," dovolávala jsem se kamarádčina souhlasu. "Ona byla takovej blondˇatej a roztomilej čertík, chtěla utéct od stolu, ale daleko se nedostala, ihned přišel manažer a velice zdvořile nám sdělil, že nikdo nechceme být zraněný a vnučka musí zpátky do "boxu". Vnučka po jeho krátkém a důrazném proslovu, kterému určitě v angličtině nerozuměla, poslušně zalezla zpátky a my dospěláci jsme se cítili zahanbeně. Pozitivní z tohoto trapného vystoupení bylo, že jsme si všichni zapamatovali, že děti se do volného prostoru v restauracích nepouštějí.

V některých restauracích a nebo pokud je ustolu větší společnost, tak ti přivezou pro větší bezpečnost jídlo na malém vysokém vozíku. Číšník s jídlem nebalancuje na jedné ruce, s vozíkem zajedou až ke stolu a naservírují ti jídlo," vzpomněla jsem si na další bezpečnostní opatření, a to vozíky k rozvozu jídla ke stolu. "Tak v čem je v Čechách problém, když tady v jednom kuse jí v restauracích celé rodiny?" zeptala jsem se kamarádky.

"Já ti řeknu v čem je problém," napadlo kamarádku. "Jak jsi řekla, v restauracích jí celé rodiny, nají se a vypadnou. Celé rodiny tam nevysedávají několik hodin nebo dokonce celé odpoledne a necucají jedno kafe několik hodin."

"Vlastně máš pravdu. Už jsi tady v Americe viděla ženské, které by sbalily děti a šly si s nimi "pokecat" do restaurace? Každý ví, že dítě musíš hlídat a ne klábosit s kámoškou. K jakému nározu jsme došly kamarádko z Floridy?" optala jsem se pro jistotu, chtěla jsem vědět, jestli i ona došla ke stejnému rozuzlení.

"Viděla jsi tady ženskou, která má děti a má volný čas k tomu, aby si zašla pokecat s kámoškou?"

Musela jsem se smát, napadlo nás uplně stejné řešení: mateřská dovolená.

Mnoho lidí s volným časem v Americe nevidím. Ona tady totiž žádná mateřská  neexistuje. Po šesti měsících si budˇ ženské najdou někoho na hlídání dětí, což je pěkně drahé a nebo dají dítě do školky, i to je dost drahé, a potom ženská vyrazí do práce. Z práce letí něco nakoupit, pro děti, obstarat děti, domácnost, někdy uvařit, pokud se nekoupí jídlo z restaurace a nebo se jde do restaurace v sobotu nebo v neděli. Docela vyčerpávající, na pokec s kámoškou mnoho  času nezbývá, leda si tak zatelefonovat, ale její kámoška je na tom podobně a moc času nemá ani ona. To jsou ty aktivní ženské a potom jsou ženské líné. Jsou doma s dětmi, ale čas tráví u televize nebo počítače a děti běhají po domě a dělají si, co chtějí. Pokud tato někdy velice početná rodina vyrazí do restaurace, jsou o něco hlučnější, ale i pro ně platí pravidlo: děti sedí v boxu, pokud ne, musí být ihned zpacifikovány. 

K jakému řešení jsme se s kámoškou dostaly? V podstatě k žádnému, děti nevydrží dlouho na stejném místě, takže do restaurace zajít na chvíli a vypadnout, to je jediné řešení, aby do restaurací mohly i nadále chodit děti a nečekat na osmnáctý rok svého života. A k tomuto učelu bych do restaurací pořídila vysoké židle, kde se nechá dítě zakšírovat, aby samo neslezlo. A zásadně bych upřednostnˇovala bezpečný provoz v restauraci a to nelze zajistit, pokud tam lítá nějaké mrně. Bezpečnost práce především, nejenom pro číšníky, kteří tam balancují s jídlem a je to dost náročná práce, ale i pro to mrně, které je jako neřízená střela.

Bezpečnost především a pro rodiče, kteří nejsou schopni svoje dítě uklidnit, by následovala pouze jedna jediná možnost: restauraci opustit.