Předstírám, že jsem: Sibyla.

Nik se vrátil se z kasina nad ránem, ulehl do postele a okamžitě usnul. Přestože jsem byla vzhůru, odolávala jsem pokušení vylézat z postele ve čtyři ráno. Musela jsem si ale na chvíli zdřímnout,

když jsem znovu otevřela oči, vítalo mě denní světlo. Ležela jsem a přemýšlela o náročném předchozím dni. Do naprostého ticha v domě jsem najednou zaslechla tlumené rachocení. Znělo to, jako by už někdo vstal a chystal snídani.

Překvapilo mě to, protože obvykle všichni spali až do pozdního dopoledne. Rozhodla jsem se také vstát. Než jsem se oblékla a přišla do kuchyně, nic nenasvědčovalo tomu, že by se chystala snídaně. Nikdo v ní nebyl.

Musely to být jen moje halucinace, napadlo mě. Na stole ležel jen tlakoměr z minulého večera, a tak jsem si změřila tlak. I když už mi nelétal v takových výšinách jako předchozího dne, stále se držel daleko od normálu.

Otevřela jsem dvoudvéřovou lednici a hledala svůj oblíbený bílý jogurt. V amerických obchodech prodávali jen ochucené a přeslazené varianty, které jsem nemohla jíst. Proto jsem kupovala jen klasický bílý.

Když jsem konečně našla ten správný jogurt, couvla jsem, abych mohla zavřít ledničku. Najednou jsem ale narazila zády do něčeho tvrdého.

Překvapilo mě to, protože jsem byla tak soustředěná na jogurt a nevšimla si, že by někdo vešel do kuchně.

“Prominˇ,”zašeptala jsem se a s usměvem jsem se otočila.

Usměv se mi vytratil, když jsem zjistila, že nikdo za mnou nestojí. V celém domě panovalo ticho, všichni ještě spali a já byla v kuchyni sama.

Uvědomila jsem si, že ten náraz byl zvláštní. Nebyla to osoba, spíš jako bych narazila do pevné zdi, která mi zabránila couvnout. Jakmile jsme se srazily, neviditelná bariera zmizela a já ji marně hledala. Pobíhala jsem dopředu, dozadu a do stran, ale nikde nic.

Tak do koho nebo do čeho jsem to vlastně narazila? Začala jsem pochybovat o svém zdravém rozumu.

Raději jsem si vzala jogurt a lžičku a odešla na verandu, abych si trochu odpočinula na čerstvém vzduchu.

Usadila jsem se na houpací lavici a těšila se, až odpoledne konečně pojedeme domů. Už jsem se nemohla dočkat, až zmizím z Gulportu a už o něm nikdy neuslyším. Celý můj pobyt byl jako noční můra.

Ani můj švagr neměl v plánu prospat celé dopoledne. Přišel za mnou na terasu s hrnkem kávy a posadil se do zahradního křesla.

“Slyšel jsem Nika, přišel až k ránu,” zaskočil mě tím, že zřejmě ani on v noci nespal. Nechtěla jsem mluvit o Nikovi, nemohla jsem se rozčilovat, byla jsem totiž v režimu přežití.

Vstala jsem se z houpací lavice a opřela se lokty o zábradlí.

Soustředila jsem se na uklidnˇující pohled na moře a pláž za silnicí.

I když moře nebylo přímo u domu, viděla jsem ho z terasy. Bylo klidné a tiché. Najednou se mi ale zdálo, že se nebezpečně pohnulo směrem k nám. Polekala jsem se, ale rychle jsem zavřela oči a podívala na moře znova. Nic. Ani vlnka, která by se k nám chtěla rozběhnout a ohrozit nás.

V tu chvíli promluvil švagr, který vstal z křesla a přišel ke mně:

“Je tu krásně, vidˇ?”

Překvapilo mě, že neviděl pohyb moře a moje zděšení.

“Proč jsi ten dům kupoval?” zeptala jsem se, aniž bych věděla, co mě k tomu vedlo.

“Jak to myslíš: Proč?” zřejmě nepochopil důvod mé zvláštní otázky.

“Je to tady nebezpečný,” odpověděla jsem mu, i když jsem nevěděla proč. Netušila jsem, co mě na tomto useku moře děsí.

“Co je tady nebezpečnýho?” ptal se dál. Podrobnou odpovědˇ jsem neměla. Jen ten divný pocit, až jsem se otřásla.

“Je ti zima?” zeptal se.

“Ne,” odbyla jsem ho a pokračovala jsem rychle, jako bych mu to musela říct:

 “Moře je tady nebezpečný.” bála jsem se, že mě bude považovat za blázna a nebo žárlivku, která jim z neznámých důvodů tento dům závidí.

“Myslíš hurikány?”pokračoval v dotazech.

“Já nevím co: prostě, moře,” utˇala jsem hovor, protože celá ta situace byla absurdní.

Od srovnání pobřeží nejen v Gulfportu, ale i v Biloxi nás dělil přesně rok.

xxxxxx

Hurikán Katrina byl ničivý hurikán 5. kategorie, který zasáhl jihovýchod Spojených států v srpnu 2005.

• Gulfport a Biloxi patřily k nejhůře zasaženým oblastem. Katrina zde přišla na pobřeží 29. srpna jako hurikán 3. kategorie.
• Vítr dosahoval rychlosti až 280 km/h a přílivová vlna měla výšku 8-10 metrů.
• Zaplavila přes 90% území Biloxi a Gulfportu. Zničila většinu domů, podniků i veřejných budov.
• V Mississippi zemřelo přes 200 lidí, materiální škody dosáhly 125 miliard dolarů.
• Biloxi a Gulfport byly prakticky srovnány se zemí, musely být z velké části znovu vystavěny.
• Obnova zabrala roky, některé části se již nikdy nevrátily do původního stavu.
• Obyvatelé prožili trauma, mnozí se odstěhovali jinam. Pobřeží Mississippi se navždy změnilo.

xxxxxxxxxxxxxx

Ano, i švagr s Betty prožívali trauma. Jejich krásný dům v Gulfportu, který byl pečlivě opravený a vylepšený jejich vlastníma rukama, se stal obětí ničivého hurikánu Katriny, který jej srovnal se zemí. Jejich lodˇ odletěla o několik kilometrů dál.

“Původně jsme plánovali prodat dům letos na jaře,” přiznal nám švagr. Naše domovy v Georgii byly jen kousek od sebe, a tak nás pravidelně informoval o situaci v jejich oblíbeném letovisku Gulfportu a Biloxi.

“Ale potom jsme prodej přehodnotili a rozhodli se s Betty, že počkáme ještě rok. Měli jsme v plánu prodat dům příští rok a pořídit si něco vzdálenějšího od moře,” sdílel své plány, které už nebylo možné uskutečnit.

“Stejně byste neunikli neštěstí,” podotkl Nik, protože Katrina zničila téměř celé město. V Gulfportu nezůstalo místo, kam by se dalo utéct.

“Řekl ti Nik, že v našem domě strašilo?” změnil švagr z ničeho nic téma.

“Cože?” zareagovala jsem udiveně,. O takové maličkosti se mi zapomněli zmínit.

“Rozhodli jsme se jí to neříkat, protože by tam pak nechtěla jet,” zlobil se Nik na bratra, že mi vyzradil toto tajemství.

“Ale už je to jedno, dům je pryč,” povzdechl si švagr. “Ale ty jsi ten dům ráda neměla, že jo?” stále čekával odpovědˇ, kterou jsem mu nemohla poskytnout.

“To jsem nikdy neřekla,” ohradila jsem se. “Proč jste ho vlastně kupovali, když jste věděli, že tam straší ženský duch?”

“My s Betty na na takové věci nevěříme,” odpověděl realisticky švagr. “A ty, viděla jsi tam nějakého ducha?” zeptal se mě zvědavě.

Musela jsem přiznat:

“Neviděla.”

A potom jsem všechno, co se přihodilo v Gulfportu, pustila opět z hlavy. V době hurikánu Katrina totiž na Nika čekalo několik týdnů radiace a po ní chemoterapie. Měla jsem jiné starosti, než se patlat v tom, co jsem prožila před rokem.

Teprve tedˇ, po letech, kdy se přehrabuju ve svých vzpomínkách, vidím, že Nikovo chování bylo odlišné celou dobu, co jsme strávili v Gulfportu. A já, která jsem tehdy skoro skončila v nemocnici kvůli vysokému tlaku, musím si upřímně přiznat:

Ducha jsem sice neviděla, ale nějaká negativní energie, nejen v domě, ale možná v celém Gulfportu, mě ovlivnila. Energie, která mi rozhodně neprospívala.