Potápím se

Stála jsem ve spodním prádle před zrcadlem. Prohlížet se v zrcadle nebyl zrovna nejlepší nápad. Věděla jsem, že na sobě uvidím pouze to špatné. "Všude samý špek, jsi nechutně tlustá." vyřkla jsem krutý verdikt.

"A zvedá se mi z tebe žaludek," napadla jsem opět tu osobu, která se na mne ze zrcadla dívala. Tu osobu, kterou jsem byla JÁ.

Šla jsem si obléknout džíny, které jsem vlastnila již několik let. Džíny z let, kdy jsem si ještě nepřipadala tlustá. Překvapilo mě, že jsem se do nich v pohodě dostala a dokonce bez problémů zapnula i zip. Ale jenom co jsem si džíny svlékla, viděla jsem, že břicho není dostatečně ploché, můj zadek je obrovský a pas se nějak vytrácí. Viděla jsem se uplně jinýma očima. Co se se mnou stalo?

Kdy nastala doba, kdy se moje postava tolik změnila? Nepamatovala jsem se. Co bych měla dělat, abych se zhubla?

"Vím, že jsem jako vepř, ale nemůžu s tím nic dělat, nemám silnou vůli," omlouvala jsem se před masérkou a bylo mi stydno, že se musí dotýkat mých špeků, které jsem si myslela, že na sobě mám.

"Nejsi vůbec tlustá, co tě to napadá?" podivovala se masérka. "Naopak ti to moc sluší," přidala lichotku. 

Další člověk, který si klepe na čelo, když mluvím o shazování kil. Moje láska k jídlu mi nedovolí se nenajíst. 

Co chci? Chci vypadat jako jedna z mých kolegynˇ? Debbie je asi tak se mnou stará a je taková hůlkovitá. Ruce jsou hůlčičky potažené kůži, nohy tyčky potažené kalhotama. A  jak by řekla moje šumavská babička: Ta ženská nemá žádné líčko. Babička tím myslela, barvu ve tváři. Debbie byla scvrklá, vrásčitá a šedivá. Žádnou jiskru. 

Debbie jsem podezírala z anorexie a dokonce jsem si myslela, že bych ji mohla pomoci.

"Mám hlad a těším se na večeři," řekla jsem tenkrát, protože už bylo pět hodin a v tuto dobu na mne doma ještě čekával Nik, můj manžel.

Jen, co jsem neuváženě vyslovila slova o večeři, lekla jsem se, jestli jsem Debbii neurazila zmínkou o jídle.

"Také ráda jím," sdělila mi s důvěrou a já jsem se zaradovala, že je schopna o jidle komunikovat. Možná to s ní nebude až tak zlé.  "Moje nevlastní dcera má anorexii a závidí mi moji postavu," sdělila mi hrdě. "Můžu sníst cokoliv a nepřiberu, jsem přirozeně štíhlá po tátovi," vysvětlila mi radostně a rozvlnila se, až jí kostičky zachrastily. 

Jsem šílená a nebo je ona šílená, přemýšlela jsem. Vidí se vůbec někdy v zrcadle? Vidí svůj hubený a dlouhá krček, plochý hrudníček po tátovi, deseticentrimetrovou mezeru nejenom mezi stehny, ale i koleny, kterou ukazují obtažené kalhoty.

Nereagovala jsem na slova o anorexii a zajímalo mě, kdy jedla naposledy.

"K obědu jsem měla sendvič, co jsi si dala ty?" zeptala jsem se, protože Debbie moje povídání o jídle neodradilo.

"Ještě jsem neměla oběd," přiznala se.

Bylo už pět hodin odpoledne a ona neměla ještě oběd, tak to atˇ mi vykládá o nadšení z jídla.

"Asi jsi měla vydatnou snídani, že jsi nechtěla obědvat, vidˇ?"

"Neměla jsem snídani, ale večeři si určitě dám," ujištˇovala mě. 

Věděla jsem, že se s ní  nemá cenu bavit o jídle, Debbie jídlo nejenom nemilovala, ale ona mi lhala. Přestala jsem ji trápit povídáním o jídle. Až o hodně později jsem zjistila, že Debbie si každý den večer, než odcházela domů, koupila lahvičku červeného vína. Myslím si, že ona neměla problémy pouze s jídlem, ale i s alkoholem.

A to nebyl můj případ. Jídlo jsem vždycky milovala, i když v poslední době jsem se ho snažila znechutit. Snažila jsem se jídlo nenávidět, protože jsem chtěla vypadat štíhlá, štíhlejší, nejštíhlejší.

Stála jsem před zrcadlem, jenom tak, ve spodním prádle, a kriticky jsem se prohlížela. Neušel mi žádný špek na mém těle.

Stála jsem před zrcadlem a říkala jsem té skoro padesátileté ženské, která na mě ze zrcadla hleděla hlasitě, tak hlasitě, aby mě ta nána pitomá slyšela a nespadla do problému, jako je anorexie :

"Anorexie je duševní nemoc. To není o tlouštˇce, je to o tom, že jsi nespokojena sama se sebou. A máš právo být nespokojená, zklamala jsi, selhala jsi, prohrála jsi... Ale dělala jsi, co jsi mohla. Zachránit Nika nebylo něco, co bylo ve tvých silách."

Chvíli jsem mlčela, a potom jsem na sebe zařvala do zrcadla:

"Ale on mi věřil, on do poslední chvíle věřil, že ho nezradím, že mu pomůžu." Opět jsem zmkla, za chvilinku  tiše pokračovala: " A já jsem zatím už byla jenom unavená. Byla jsem tolik unavená, že jsem mu už jenom dávala morfium a přála jsem si spát a spát a nikdy se nevzbudit. Nezachránila jsem ho a on mi věřil a nějhorší je zradit něčí důvěru. Já si to myslím, že nejhorší je někoho zradit..." odpovídala jsem svému obrazu v zrcadle.

Napsáno v roce 2009, kdy jsem si důvěrně pokocela se svým zrcadlem v ložnici.

Potápím se a tentokrát se bojím, že mě nikdo nezachrání.
Tohle všechno ... mě opravdu přivádí k šílenství.
Potřebuju někoho, kdo mě vyléčí
Někoho, kdo by věděl
Někoho, kdo by mě znal
Někoho, kdo by mě podržel...

....