Jak jsem dělal ochranku.

Protože mám rád pořádek a také abych si přivydělal nějakou korunu,  nastoupil jsem u jisté agentury jako "bezpečnostní služba" na  

               zkušební dobu tří měsíců.  V mládí jsem úspěšně absolvoval  "základní vojenskou  službu", do civilu mně  vojáci vyřadili s hodností  "seržanta" a   tak jsem se domníval, že taková práce nebude  žádný problém.

Zakoupil jsem si tedy jakousi nepsanou uniformu, což byla v tomto případě černá košile, černé kalhoty, černá vázanka  a  černá vesta.  Na rukáv jsem vyfasoval nášivku se zlatým orámováním, logem agentury a nápisem "bezpečnostní služba".  

Mým "pracovištěm" se stal  úřad  odboru sociální péče na městském magistrátu. Bylo to několik pater kanceláří, kam lidé přicházeli se žádostí o podporu v nejrůznějších životních situacích.   Úkolem bylo postávat na viditelném místě, sledovat provoz a  slušně dohlížet na slušné vystupování všech příchozích,  což jsem považoval za  minimální problém až do chvíle, kdy jsem se snažil rozlišit slušné vystupování od  zábavy skupiny  návštěvníků, včetně malých dětí a dvou babiček v jazyku mně neznámém, leč velmi hlučném.

Řekl jsem si  "no nazdar" to bude asi ten hlavní problém různých civilizací a nebo je to jen běžná beohlednost.   Přistoupil jsem tedy blíže ke hlučící skupině, ale upoutal jsem pouze pozornost několika dětí ve věku asi od tří do deseti let, které na okamžik ztichly ale v zápětí se začaly bavit na můj účet.

Na chvíli mně prolétla hlavou průpovídka jedné mé tetičky "Herodes- to byl král" kterou jsem ale hned zapudil při pohledu na dvojici roztomilých snědých holčiček které cupitaly kolem kočárku s ještě mladším bratříčkem.

Po několika týdnech služby jsem se už naučil rozlišovat mezi  hlučností  a bezohledným hulvátstvím.   Tyto složky lidské povahy se zde vyskytovaly téměř každý den.  Začal jsem obdivovat úřednice, které  pracovaly v takovém prostředí.  Ovšem byly i klidné dny kdy přicházeli slušní lidé mezi kterými byla  i  řada občanů snědé pleti se kterými jsem si rád srdečně pohovořil.

Někdy jsem  vyslechl  nezáviděnihodné životní příběhy lidí z "okraje společnosti"  ale i drzé výpady zavánějící alkoholem a zlobou.     Končil jsem tuto službu s pocitem další získané cenné životní zkušenosti  a  nelituji toho. 

Člověk se musí učit celý život.