zobky, zobky

Už to budou skoro tři roky co jsme si s kamarádkou vyrazily do jednoho pražského jazzového klubu na koncert. Byly jsme tam tenkrát poprvé, ale od té doby ho navštěvujeme stále, protože o veselé zážitky tam rozhodně není nouze.

 Pamatuji si, jak jsme tenkrát v dusném srpnovém večeru scházely do sklepního klubu a už na schodech nás pohlcovala atmosféra toho místa. Živá hudba v komorním prostředí a se sklenkou vína je úžasný zážitek. Klub je ovšem opravdu maličký, takže kdo si neudělá rezervaci nebo dorazí později, už si sedne jen stěží. A lidí, kteří přišli později,  bylo skutečně dost. Ovšem nikdo z nich nezpůsobil tolik rozruchu jako ta skupinka asi deseti cizinců, kteří do klubu vtrhli jako velká voda někdy kolem půl desáté. Pořád klevetili, drali se na poslední volná místečka, rozhazovali při tom boji o místa úsměvy a sorry a jeden pár starších lidí kolem kterého se všichni protahovali, stále bouchali do hlav fotáčky co měli pověšené na krku. Ovšem dvěma manželským párům z této skupiny se podařil super kousek a to doslovně „urvat“ stůl  kousíček od nás. A od té doby co dosedli pro mě přestala kapela na pódiu existovat, tedy pokud jde o vizuální kontakt, hudbu jsem vnímala dál, ale v podstatě jsem fascinovaně zírala už jen k vedlejšímu stolku.

Vůdce celé skupiny byl asi ten pán co mě fascinoval nejvíc.. měl velmi zvláštní tvar hlavy a už jen pár vlásků , které ale přesto měl na temeni sepnuté do culíčku. Ten se mu ale pořád rozpouštěl, takže co pár vteřin vlasy různě připlácával k uším nebo je prostě pohazoval hned vlevo, hned vpravo, do čela a za uši .. v podstatě tím vytvořil takový vítr, že k v klubu mohli směle vypnout klimatizaci. Další pozoruhodností tohoto muže byla jeho cigareta - no spíš takový doutníček – který smrděl asi tak, jako když se škvíří jutové pytle a on  tím "čvaňháčkem" nepřestával mávat, to jak si pořád rovnal neposlušné vlasy. A když konečně dokouřil, tak neváhal a zapálil si další, tentokrát asi s „vůní“ plesnivého hadru. Bohužel to jeho mohutné pokuřování inspirovalo i jeho přátele a za chvilku se klubem šířila „vůně“ asi jako když v Praze před bouřkou smrdí kanály. Nechápu jak je možné, že zpěvačka neomdlela  protože do ní, co chvilku, narazila tahle kouřová stěna. Možná právě naopak jí to nějak povzbudilo, tak jsem svou pozornost opět obrátila k podiu, ale za chvilku mi to nedalo a mrkla jsem opět k sousednímu stolečku. A co jsem neviděla? Můj oblíbenec měl hlavu pod stolem a hrabal se v igelitce ukryté u svých nohou, najednou se jeho obličejík rozjasnil a on vítězně vytáhl kilové balení solených, pražených buráčků - neváhal ani minutu, rychle se rozhlédnul a už je sypal do talířku na stole, pak sáček opět schoval, aby ho neviděla servírka a všichni svorně seděli a dělali  "zobky, zobky"  - no mohli si to dovolit - kilovka buráčků jim nějakou tu chvilku vydržela.

Pak přišla poslední přestávka a s ní i největší rozruch večera, pán si chtěl rychle smést do pusy zbytky buráčků, ale jak je hltal, tak se s nimi začal dusit. Kašlal, až mu tekly slzy a byl celý červený,lámal se v pase a držel se za krk, ale dusit se nepřestával. Pak s ledovým klidem vstala od stolu jeho  droboučká manželka, která vypadala,že je na jeho dušení zvyklá, obratně na něj použila heimlicha a doprovodila ho ještě dvěma pořádnými bouchanci do zad. Oříšky vylétly na stůl, ještě trochu kašle, osušení slz a oba se opět nevzrušeně posadili. V sále se  setmělo a klub opět naplnil jazz. Mně se z té příhody ještě klepaly ruce, že jsem se pobryndala vínem když jsem se na uklidněnou chtěla napít a u vedlejšího stolečku, už zase v naprosté pohodě, kouřili  ty vyvoněné doutníčky. 

A lehce po půlnoci, když už jsme stoupaly po schodech ven z klubu, jsem se ještě otočila a poslední co jsem viděla než jsme klub opustily, byl favorit mého večera, jak s rozesmátou tváří dosypává poslední oříšky …