Se základkou v zádech ...

Ve školce mi  zpívání, tančení, malování, kreslení, modelování zvířátek a  vyrábění přáníček k čemukoliv připadalo snadné – všechno mě bavilo, všechno mi šlo – namalovat domeček? No jasně! Jestli umím i autíčko – no už to házím na papír ..  uměla jsem všechno a když  někteří později váhali co by to mohlo být, mlátila jsem štětcem nebo pastelkou do čtvrtky a vysvětlovala, že to je přece jasnej pejsek s kočičkou jak se suší jako prádlo … zděšeně kývali hlavou, jistě jistě, teď už to vidím úplně jasně .. krásný Zdeničko, krásný …

Pak jsem nastoupila na základní školu – a pochopila , že do té  umělecké  - by mě teda určitě nevzali, domnívám se, že by mě vykopli i z modeláře .. na kterého chodil bratránek a potom co jsem držela to letadlo tak blbě, že křídlo nalepil opačně, na mě křičel, že jsem větší lempl než ruskej tankista .. tak nevím .. 

Ovšem co si pamatuju přesně je úzkost kolem žaludku když jsem vstupovala do třídy na výtvarku – jedno z mých vrcholných děl byl lyžař na papíru A3 .. snad to lze omluvit tím, že jsem na horách v zimě nikdy nebyla  a lyžaře znala jen z filmu Krakonoš a lyžníci ..  ale namalovala jsem obří hlavu v provedení tempera broskvová,  trup v kombinéze zabral ten asi pěti centimetrový zbytek papíru a tak to vypadalo jako by ten v obličeji vyděšený a oranžový lyžař vyskočil z papíru přímo do hledáčku  kameramana sebevraha.  Snad jediná možnost by byla domalovat mu zbytek těla na lavici .. ovšem nechtěla jsem na konci školního roku "šmirglovat" z desky nohy v lyžích .. tak jsem to nechala tak a nevím jestli ze soucitu, pokusu mě povzbudit k lepším výkonům nebo jen  z čiré zlomyslnosti – pak ten chudák dlouho zabíral místo na nástěnce. Stejně jako pták Noh nebo co to bylo, slepený z novin do patřičného tvaru  - nevím už jak ostatní, ale já vypotřebovala lahvičku klovatiny, asi tři Rudý práva a pořád se to podobalo jen obrovskému slepenci z novin .. myslím, že jsem kvůli tomu byla i dokonce i po škole ..

Ještě o něco zábavnější než výtvarná výchova pak byla ta pracovní – původně bílá vyšívací látka mi ve zpocených rukou změnila barvu na lehce ukoptěnou, jehla vrzala, bavlnka se trhala a třepila a  já se, s očima vyvalenýma a jazykem soustředěním vyplazeným,   snažila o zadní steh a křížkový steh a  jediné co mi utkvělo je jakási obšívací ohrádka, kterou jsem ochotna použít kdykoliv a na cokoliv.

Taky ten půlrok kdy jsme měly vaření .. už nikdy nezapomenu na spolužačku jak do hotového bramborového salátu noří mixér, protože měla takové tušení, že u nic doma se nějaký jídlo  mixuje …

Mlhavě si pamatuji ještě na rok kdy byla i nějaká ta výchova technická – učebna jako skladiště, plechové bedny s nářadím, učitel v silonovém modrém plášti a moje otřesená sebejistota, když jsem se pokusila z tlustého plexiskla vyříznout čtvereček .. když jsem s tím patvarem, na kterém jsem zničila i pilku na železo, dorazila domů a vyjevila svému otci, že je potřeba ještě do toho hnusu navrtat nevím kolik děr a nějak to jako vylepšit, protočil oči a za nějaký čas mi přinesl dokonalý čtverec po stranách uhlazený, otvory vyvrtané  na přesné rozestupy – no nádhera .. zajistilo mi to klid do konce školního roku a  ušetřilo traumata, protože ostatní spolužáci, nemaje šikovných tatínků,  pižlali ten hnus celý rok …

Pak mám ještě pěknou vzpomínku na výchovu hudební, kdy učitel vcházel do třídy tak, že rozkopnul dveře nohou v okované botě a obtěžkán tahací harmonikou už mezi dveřmi z plných plic křičel něco o tom že se nahání Tálinskej rybník a ku Praze je cesta dlouhá .. no, byl rozhodně lepší než učitelka o rok později .. ta stávala u katedry, do stolu mlátila tužkou a vykřikovala tá tá tate tá a my to měli přepisovat jako notový záznam do notových sešitů .. naštěstí koncem roku vyhlásila možnost zlepšit si známku vytvořením referátu na volné téma světová hudba a její představitelé, jinak jsme propadli kompletně všichni ..

Často kolem té kdysi základní školy chodím a jen málokdy se dokážu ubránit vzpomínce, zvlášť když jsem si tuhle všimla, že teď je to sice soukromá střední, ale  schody zametá pořád stejný školník …