Půlnoční

Skoro před deseti lety někdy začátkem prosince, tedy v době  kdy jsem jako městský člověk čvachtala břečkou kolem kostelů,  jsem si  říkala: „tak letos už ale vážně půjdu“.  Ano, myslím tím na Půlnoční. V mých představách – pravděpodobně mě dost ovlivnily staré knihy - půlnoční znamenala zážitek, pro který se lidé z venkovských samot brodí sněhem k půlnočně osvícenému kostelu na náměstí, zpívají koledy, k zemi se snáší stříbrný prach z křídel andělů a všude vládne klid a mír....  Ehm, tak na sídlišti je už dost velký problém najít vůbec nějaký kostel! Nakonec se mi zazdálo, že ideální bude ten tři zastávky autobusu od našeho paneláčku, i když těžko říct  které patří církvi?  Ále co,  hlavní je že to je kostel a půlnoční tam bude.

Sice mi v hlavě mlhavě zazněla slova mé tety, která bydlí od kostela jen co by zvon dozvonil  a kvůli těm zvonům ho upřímně nenávidí. Ale taky jsem si vzpomněla, že kdosi vyprávěl – možná někdo z tetiny rodiny – že jednou byla půlnoční i ve velkém stanu před kostelem, zpívaná a k tomu živá hudba.. no nádhera..

Jo, určitě to vyprávěl někdo z její rodiny, protože v zápětí dodal: „ že ty debilní zvony se v podstatě celou noc nezastavily“

No nic, k nám nedozvoní, takže další věc bylo koho zlámu, aby šel se mnou? Řešení se v podstatě nabízelo samo – od čeho mám příjemného přítele, že? No a když už  půjde on, tak se připojil i můj mladší brácha a protože se v paneláčku dost známe šla i sousedka a její ségra. Plán zněl – v jedenáct se sejdeme na chodbě a vyrazíme raději dřív, protože i když tam bude určitě zase ten veliký stan! tak chceme pěkně vidět, to je jasný. Odpoledne na Štědrý den začalo venku sněžit, hodně sněžit – no paráda, to bude super, romantika – řvala do telefonu nadšeně kamarádka  a mně opět před očima proběhl „náš venkov“  

Když jsem se před jedenáctou šla podívat na teploměr tak docela slušně mrzlo a brácha se rozhodl, že je nutné si pod džíny vzít alespoň tenké tepláky, já si na nohy vzala gladiátory s ocelovou špičkou, která mi později téměř přimrzla k prstům a velmi tenké nové kalhoty – což do dneška nechápu…

Nevím už koho z nás to napadlo, ale probrodili jsme se sněhem k zastávce která byla celá zavátá a jali se čekat na autobus.. po čtvrt hodině, kdy jsme si dovyprávěli komu letos zaskočila kost, chytil stromeček, případně kolik dárku kdo zapomněl ve skříni,  nás napadlo podívat se na jízdní řád – a skutečně  - na Štědrý den jezdí busy jen do čtyř odpoledne, což nás mělo napadnout při pohledu  na totálně zavátou silnici. Tak jsme se tomu hrdinsky zasmáli a vykročili, vždyť to je kousek – přišli jsme tam červený jako ředkve a kdybych si bývala sedla, tak se mi zlomily ty nové kalhoty.. 

Každopádně před kostelem žádný stan nebyl, zvony nezvonily, zpěváky jsme nikde neviděli,ale uvnitř bylo narváno. Neva, bude se to konat prostě „jen“ v kostele, alespoň to bude víc sváteční. Takže nakonec  jsem s holkama stála vzadu u zdi a kluci se rozhodli prodrat se na balkonek, kde byly zpěvníky – což mi připadalo dost podezřelé, vzhledem k tomu, že oba jsou na muziku hluchý jak polena.

Začala mše.. asi.. nevím to jistě, protože jsem nikdy na žádné nebyla.. vzadu nebylo slyšet co tam kdo huhlá a přes lidi ho nebylo ani vidět, takže vlastně nevím jestli to byl vůbec kněz nebo třeba starosta Prahy 4 . .. ale v jednom ze sedících jsem odhalila souseda z vedlejšího vchodu, toho,  co má pod dveřma provlečené vodítko a na chodbě pak k němu přivázaného sedícího  plyšového  pejska a jednou jsem ho viděla vytírat chodbu jen ve slipech a tylové zástěrce…  

Kněz najednou něco zahřímal a rozhoupal kadidelnici, lidé povstali, sedli si, povstali a něco mu odpovídali, byli jak pěkně secvičená protiteroristická jednotka.. a ke mně se otočila Karolína,  a s očima jak tenisáky, řekla: „to je snad nějaká sekta,ne?“ 

Podívala jsem se na  balkónek a viděla kluky jak řvou smíchy za zpěvníkem …

Muž vpředu točil kadidelnicí jako smyslů zbavený, lidé pořád něco hučeli – znělo to trochu jako když startuje letadlo – a žádní zpěváci ani srozumitelná řeč se nekonala…  Podívaly jsme se s Dajen na sebe a otočily se k východu – fakt stačilo – ale vzápětí nás odrazila vlna lidí deroucích se ven a z balkónku na mě mával brácha, že se sejdeme venku.. mezi dveřmi jsem se ještě otočila a pochopila tu vlnu odcházejících, ten dobrý muž u oltáře vytáhnul košíček na příspěvky a náš soused s ním začal obcházet lavice…

Když jsme se konečně sešli venku a vyrazili sněhem zpátky domů, tak můj brácha si jen tak mezi řečí pochválil ty tepláky pod džínama, že hřejí a není to vidět.. 

„Co není vidět?“ zeptala jsem se já..

„Že jsem se tam smíchy pochcal“