Průvody

V prvomájovém průvodu jsem byla jen jednou a vzpomínka na to kde nebo proč se to konalo už zcela vybledla, jediné co si pamatuju, byla barevná střapatá mávátka jako kytičky, líbila se mi  jenže už žádná nezbyla, přišly jsme pozdě nebo co  - tak se teta rozhlídla na všechny strany, vyčíhla si okamžik kdy byla u stánku s pivem a klobásou zrovna největší tlačenice a někomu tam jedno mávátko šlohla .. byla jsem nadšená!! Mávátkem jsem jen tak šmrdlala, protože to, že teta kvůli mně ukradla dřevěnou tyčku s cáry krepáku, už zcela zastínilo všechno ostatní. 

Pak - myslím, že to bylo někdy na podzim v první třídě, kdy se šel lampionový průvod podzimním temným sídlištěm – všichni se tááák těšili – jen já znepokojeně rozjímala v kterém okamžiku mi asi shoří ten lampion v pěkných národních barvách? Neshořel, protože můj vynalézavý tatínek do lampionu umístil změť drátů, žárovičku, placatou baterku a pak už stačilo jen to zapnout – přece jen se rodiče báli, že jim dcera při průvodu uhoří -  nu, neuhořela jsem, ale protože jsem musela před ostatníma dětma zamachrovat jak se mi to samo pěkně rozsvící a zhasíná  – nakonec jsem se otráveně táhla s temným lampionem na tyči, protože mi ještě před začátkem průvodu praskla ta žárovka ..  

Myslím, že pak někdy zjara jsem musely všichni chodit do „jiskřiček“ – při recitaci „slibuji dnes přede všemi jako jiskra jasná“ jsem si stihla všimnout, že téměř všechny přítomné děti mají děravé froťákové ponožky -  což slavností okamžik – teda alespoň učitelka se tak tvářila – dost shazovalo .. Ovšem pak se z jiskřiček nějak stal pionýr  a snaha o uvázání toho škrábajícího silonového šátečku kolem krku a  pionýrské výpravy do lesoparku budu mít na paměti celý život  - na jedné jsem upadla a rozervala si jediné džíny / a následná srdcová záplata nebyla tím po čem bych celá léta toužila/ a na další mě někdo při přeskoku lavičky parádně kopnul do hlavy .. bolest a slabý otřes mozku stály  za to, protože další  pionýrské aktivity se konečně konaly beze mě…  

Což ovšem nelze říci o branném cvičení, které bylo povinné asi jako školní sběr starého papíru  a vždycky  nečekaně vyhlášené, aby se to jako fakt nacvičilo, proto jsme si do notýsků musely den předem napsat, že je potřeba na další den do školy přinést pláštěnky, šátky, igelitové sáčky a gumičky … V  letním parnu není nic příjemnějšího než se navléknout do pláštěnky a gumáků, rozmáčené ruce v igeliťáku člověk naštěstí moc nevnímal, protože gumička co je držela na zápěstí spolehlivě snížila přívod krve do dlaní . Jediné co bylo pozitivní na tom mundůru byl ten šátek na obličeji, zavázaný tak, že jsme vypadaly jako tlupa malejch banditů a kdybychom neměly uvařené mozky v kapuci od pláštěnky, tak jsme si mohly představovat, že za chvilku přepadneme dostavník nebo nás napadnou mimozemšťani – jeden nikdy nevěděl co ho v lesoparku v doprovodu dalších gumových a igelitových zakuklenců potká – velký dobrodrůžo, většinou to byl úchyl v křoví nebo důchodkyně s jezevčíkem  ..  každopádně ten šátek na obličeji měl i své výhody,  když si totiž soudružka učitelka při ukázce přeskoku příkopu parádně namlela, mohla jsem se beztrestně usmívat . Do dneška mi nějak uniká smysl těch cvičení a následného štrůdlovitého  průvodu malých igeliťáčků lesoparkem – pravda sice se mluvilo i o nějakých plynových maskách, ale ty jsme nikdy neviděly .. a taky je zajímavé, že se vždycky došlo jen k hostivařské přehradě, kde si u místního kiosku,  učitelský sbor nenápadně kupoval pivo ..  

A tak jediný průvod, kterého jsem se v životě  zúčastnila  o své svobodné vůli – byl pochod Prahou za svobodu Tibetu .. mohla jsem jít v civilu, nikdo mě nekopnul do hlavy a ani ty lampiony nebyly povinné ..