Do kin jde film Na sv. Valentýna .. a už je po valentýnu .. a mě to tak nějak připadá, že se předpokládá, že na tenhle „svátek“ musíš zdolat VAL, v jistém čase projet serpENTÝNu a v cíli pak vykřikovat Aááááá …
Jako ten mladík co seděl proti mně v metru. Celých deset stanic se různě rozhlížel po vagonu, poposedával, schovával a vytahoval z kapsy mobil, pořád se na mě díval, pak něco psal do mobilu, uculoval se .. byla jsem z něj nervní, skoro jsem se nemohla soustředit na knížku a čím dál tím častěji jsem koukala jeho směrem .. sice je to asi neurotik, ale nevypadá tak špatně .. znovu jsem sklonila hlavu ke knížce a najednou se mi před obličejem objevila ruka s mobilem … dost jsem se lekla, tak jsem trochu zařvala a do toho se ke mně mladík naklonil a špitl .. „slečno, prosím vás, já jak vidím jak čtete, tak já tady píšu zprávu přítelkyni k valentýnu, víte.. no a chtěl jsem se vás zeptat, jak čtete, víte .. tak jestli by jste mi neporadila jaké íčko se píše ve slově VALENTÝN ? … Vystřídala jsem několik výrazů v obličeji a protože metro akorát brzdilo ve stanici, zvedla jsem se, s prásknutím jsem zavřela knížku a řekla, že já jak čtu, tak jsem si všimla, že to píšou na každém květinářství ..
Eskalátory kolem stěn lemovaly reklamní plakáty - na trenky se srdíčkem, vodku a pár filmů .. minimálně jeden z nich bude jistě rozvleklá romantická tragikomedie … a já se nemohla ubránit představě jak v každém tomhle filmu jeden z hlavních hrdinů v poslední chvíli pochopí, že vlastně nic nepochopil a běží za tím druhým přes celé město, vlasy vlají, kabát lítá i v běhu cení zuby samou radostí z pohybu a běží a běží .. a nakonec ano, padnou si do náruče, běžec lehkým dechem vysvětluje nevysvětlitelné a pak jdou asi zdolávat val ... Představila jsem si sebe, jak konečně procitnu a běžím přes půl města – vlasy vlají, kabát lítá, usmívám se .. pár metrů, pak mě začne píchat v boku, je mi vedro, po zádech mi poteče čurek potu, funím jako sentinel, kabelka mi padá z ramene víc než obvykle, a když se konečně doplazím k Němu - jsem tak ufuněná, že nemůžu souvisle promluvit ani jednu větu, vlasy mám potem připláclé k čelu, kabát mám oblečený jen napůl a na tvářích mám rudé fleky. Myslím, že to by byl přesně ten okamžik, kdy by procitl i on - otočil by se na patě a uháněl až k Neumětelům …
Byla jsem otrávená až na půdu … ale venku jsem pozorovala stařičký pár jak zdolává několik schůdků k cukrárně, on o hůlce a ona se zlomenou rukou, vsadila bych se, že se narodili dávno před válkou a dala bych ruku do ohně za to, že kdyby jeden z nich procitl a chtěl běžet přes půl města, napřed by se ujistil, že ten druhý poběží po jeho boku …
A pak jsem zaslechla tu starou paní jak říkala: „Dneska mám chuť na věneček, Valentýne“
