Nějak mi ta zima za oknem vůbec nedělá dobře, nevím jestli to ještě umocňuje to povlečení se sněhulákem a sněhovou vánicí co mám na posteli, ale jsem už ve stádiu, kdy se téměř rozplývám s každou vzpomínkou na léto. Bláznivě si představuju, jak v červnových večerech vítr rozvlní záclonu, když jsou okna dokořán.
Rozmazluju se vzpomínkou na dotek slunce na tváři a když míjím květinářství, usmívám se na kytky víc než dýně na halloween. Mazlím se ze vzpomínkou na to jak jsem se před lety u moře spálila tak, že jsem nemohla ani připažit – to byla ta dovolená – kde mi mladík v restauraci lámanou angličtinou řekl, že vypadám jako „big box“ a když nám vzápětí přinesli kávu a já jí do sebe ze zoufalství nad svým vzhledem vyklopila – tak jsem asi vypadala jako obří krabice s očima vycpaného vlka – protože nic trpčího jsem v životě neochutnala …
Znovu na mě dýchne léto, když zavadím pohledem o už skoro neznatelnou jizvu na prostředníčku levé ruky – jedno fantasticky teplé červencové odpoledne před spoustou let jsem se – přes výslovný zákaz všech dospělých v místnosti – pokusila takovým žabykuchem rozříznout celer … vidím to jako dnes, řvu jak tur na rozpáleném dláždění před nemocnicí, kam jsme jeli na šití ..
Když ráno hledám teplejší svetr a pleteného kulicha – padne mi zamlžený pohled na pruhované vodácké tričko – a já znovu slyším kluka ze stanu přes cestu řvát "dobrý ráno Vietname" a k ránu už jen tišeji – "sem Korek, vole!"
Slyším šustění stránek knihy v tramvaji a mám pocit, že to klidně může být šumění kukuřičného pole, kterým zrovna s kamarádkou sprintujeme, protože nás při lupu kukuřičného klasu překvapil divočák ..
Vím jak voní čerstvě posekaná tráva i první jarní táborák…
vím jak zpívají ptáci na velikonoční pondělí …
a vím, že vy to víte taky …
Těšíte se? :)
