Dušičky aneb na hřbitov útokem ...

Dušičky, jsou pro mě každý rok znamení, že už i babí léto je definitivně v tahu a že rozhodně kolem tohoto data není vhodné chodit  na hřbitov! A důvodů mám hnedka několik. I když -  pokud by se vám na hřbitově měla stát nějaká nepříjemnost nebo nehoda, tak rozhodně kolem dušiček! Na babičku takhle jednou při čištění náhrobku spadla větev a protože bylo zrovna dušiček a hřbitov praskal ve švech, tak z vedlejšího hrobu přiskočila celá rodina co tam právě pokládala honosné věnce,  babičku nám zachránili a ještě si cestou ze hřbitova pěkně popovídali.  

Ale jinak není vůbec potřeba si o dušičkách koupit u stánku před vstupem na hřbitov předraženou voskovou chryzantému na vypelichaném věnci, protože  pět minut po tom co jí položíte na hrob,  vám jí stejně někdo ukradne, neřku-li, že bych se za takovou veteš musela stydět až do dalších dušiček.

Taky ty průvody lidí mi zrovna nevyhovují!  Když už jdu na hřbitov – což nepovažuju úplně za nutnost, mám „své mrtvé“  v srdci i myšlenkách dost často a nemusím kvůli tomu chodit postávat jednou za rok nad hrob, abych si vzpomněla na to jak žili -  tak ten   vejskající dav ženoucí se hřbitovem jako velká voda by mi stejně nedovolil postát tam v tichém rozjímání, ale spíš by mě přinutil šilhat po sousedním hrobu jestli mi náhodou někdo nekrade právě zapálenou svíčku.

Ostatně řádění maniakálních rozbíječů hrobek a zlodějů čehokoliv na hřbitově je nechvalně proslavené  – nedávno mi vyprávěla kamarádka jak se dívali u rodičů na zprávy, kde zuřivý reportér procházel mezi hroby a komentoval současný stav hřbitova, potom ukázal na jednu hrobku a podotkl, aby se diváci pořádně podívali, že na tomto - teď velmi poničeném - náhrobním kameni byla ještě nedávno socha anděla, kterou zcizil neznámý vandal ..  kamarádčin otec nevěřícně zíral na obrazovku, pak se vymrštil z křesla a zařval, že to je ale  přece jejich  rodinný hrob! 

A jak už je hřbitov místo mystické a tajemné – tak i já mám už docela dávnou vzpomínku podivnou – na Olšanech byl kousek za zdí automat na svíčky -já tam jednu kupovala a ještě jsem se zubila na kamarádku, která mě u toho fotila, protože automat na svíčky byl před pár lety docela raritka. Když pak fotku v temné komoře vyvolala, tak mi volala, že se jí asi nějak nepovedla. Na té fotce je všude kolem mě ovinutá podivná mlha a co já si pamatuju, tak ten den svítilo slunce .. 

Ovšem nejlepší hřbitovní historku mi vyprávěla kdysi jedna stará paní – taková malá, ale zdatná důchodkyně zahradnice, co pořád všude nosila stovky tašek ..  že si s kamarádkou vyrazily na Olšany – upravit hroby a projít se, protože měly rády ten klid – jenomže zapomněly, že se s podzimem mění návštěvní hodiny hřbitova a brány se zamykají už v pět hodin odpoledne, jak se začne stmívat..  Takže potom co v šeru došly k bráně a zjistily, že je zamčená, propadly trochu panice, obešly tedy hřbitov znovu, jestli není otevřená jiná brána – nu, nebyla! Ale nocovat tam staré dámy taky nechtěly .. a mobily v té době nebyly ..  a tak se odhodlaly k činu.  „Zahradnice“ byla sice menší, ale silnější – takže kamarádce Trudě udělala stoličku z rukou a vyšoupla jí nahoru na hřbitovní zeď, pak jí podala tašky a vyšplhala se tam sama za pomoci okolo stojících náhrobků/ jak to dokázala je mi doteď záhadou/.  Nahoře na zídce si chvilku poseděly, potřebovaly si odpočinout a vydechnout. Pak se kolem větve starého kaštanu začaly spouštět dolů na chodník k hlavní silnici. 

Nějak si nedovedu představit jak procházím kolem hřbitova a v temném večeru najednou vedle mě dopadne hromada tašek a následují jí dvě staré, odrbané dámy.   Úplně se vidím jak s řevem běžím až domů ..   

A dodneška nechápu, že to nebylo ve zprávách ...