Cesta tam a zpátky domů aneb Čechy krásné, Čechy mé … II. část

V pátek dopoledne jsme se rozloučily s kempem a po dvaceti minutách čekání u silnice – kde to zase všichni mastili jako smyslů zbavení – jsme vyrazily na Osvětim. Tam jsme dorazily před polednem a spolu asi se stovkou neukázněných lidí z jiných zemí se vydaly do tábora.

Kdyby se člověk nedíval na ty ostnaté dráty, strážní věže a ještě teď, po desítkách let, necítil tu všude přítomnou smrt – tak by to tam nebylo tak strašlivé – stromy u cesty, modré nebe, vlaštovky nad střechou vedlejšího bloku. Ale z  prohlídky bloků jsme vycházely bílé a rozklepané, v plynové komoře mi něco ledového sahalo po nohách a při pohledu na  ty stovky kilogramů ženských vlasů se mi klepaly nohy ještě když jsem utíkala po schodech ven .. tam se mi pro změnu rozklepaly ruce vzteky, jak strašně se tam někteří lidé chovají, jako v idiotském lunaparku …  Když jsme odjely z parkoviště, tak mi spadnul kus tíhy z ramenou – strašlivé místo, jsem ráda, že jsem tam byla – na památku všech těch ztracených let a životů, ale vracet se tam už nebudu. ..

A pak už jsme jen jely – vařícím dnem – pokaždé když jsme zastavily, vystupovala jsem z auta v úplně mokrém tričku.. před Teskem ve městě Rybníku, kde se ségra odvážně pustila do tekoucí paštiky a pořád vykřikovala jestli si někdo, sakra, nedáme ten vynikající preclík co jí zbyl z Krakova, Monika zaútočila na tuňák salát, kterým zamořila celé parkoviště a nadávala, že tam žádnýho blbýho tuňáka nemá a já  vypila meruňkový nápoj, protože to byla jediná studená věc, kterou se mi tam podařilo ukořistit mezi regály, teda kromě piva Hernajs, Živec a Varka .. teda alespoň my to tak četly.. a tak jsme se dohodly, že nebudeme hledat tábořiště, ale pojedeme dál až do Otmuchowa a tam už nějakej kemp bude. 

A dobře jsme udělaly .. projely jsme se krásně upravenýma vesničkama a hezkým prázdninovým pozdním odpolednem se mi řídilo úplně samo, obrovské odpočinutí duše, ještě plné osvětimského vzduchu,  bylo uklidňující projíždět lesní zatáčkové cesty, stejně jako aleje stromů uprostřed polí, hudba hrála taky docela fajn, pokud tedy pominu, ty mnohaminutové výpadky zvuku. Holky opět nezklamaly a navigace byla naprosto bezchybná, ani metr navíc.. cestou jsme zastavily v jedné z těch vesniček, kde byly výstražné cedule typu: „pozor, povoz s koňmi“ případně na každém půl kilometru varování před přechodem pro chodce, že se osvěžíme nějakou zmrzlinou – to byl teda obchůdeček, já si raději zula boty a pochodovala jsem zatím kolem auta .. ovšem další odporná zmrzlina/tam na to snad mají patent/ nebyla největším překvapením .. to na nás čekalo v lesích, kde široko daleko nebylo nic jiného než stromy a najednou se začaly objevovat shluky cedulí „pozor! přechod pro chodce“ cedule skutečně obřích rozměrů a pak?  kde se vzal .. skutečně přechod.. pravděpodobně tam přecházeli na návštěvu jeleni, protože těm bylo věnováno taky velké množství cedulek ..  Jen chudáčci králíčci a veverky měli cedulku jen jednu …   zvláštní, cedulková země – tohle Polsko …